Často mi hlavě zní “modlitba”, která prosí o odvahu měnit věci, co měnit jdou, sílu přijmout ty, co změnit nejdou a moudrost je od sebe rozeznat. A zní mi v hlavě pokaždé, když o suchu přemýšlím. Na změnu klimatu i na to, že prší jinak (méně často, ale ve větším množství) si prostě musíme zvykat a tedy se přizpůsobit. Ale můžeme změnit náš přístup k půdě a krajině.

Pokud chceš změnit svět, změn sebe

Jako zahrádkář a amatérský zemědělec už pár let zkouším hledat způsoby, jak se se suchem vypořádat. Obhospodařuju půdu ve Strážnici, v jednom z nejsušších míst v ČR, takže mi vlastně nic moc jiného nezbývá. Pokud pěstujete v malém, existují relativně snadné cesty, jak se s problémem aspoň částečně vypořádat. Chce to prostě přijmout změnu klima za realitu a zařídit se.

Proto ignoruju chemii a snažím se v maximální míře používat tzv. statková hnojiva - chlévskou mrvu, “kuřince”, kompost a v malé míře taky zelené hnojení. Užívání chemie je dost velký problém. Půda není jen neživý materiál, ale, je-li zdravá, je živoucím světem, ve které žijí a usilovně pracují mikroorganismy. Pokud je chemií, nebo absencí organické hmoty, kterou se živí, zabijete, zabíjíte tím půdu jako celek. Ta je pak náchylnější na erozi a zároveň vyžaduje víc a víc chemikálií, pokud v ní má něco vyrůst.

Je potřeba hledat odrůdy, které jsou vůči suchu a horku odolnější. Taky je důležité kombinovat druhy rostlin, které si pomáhají. Například mrkev a cibule - mrkev odpuzuje škůdce cibule a svou bujnou natí kryje půdu, takže zpomaluje odpar vody. Cibule zase odpuzuje škůdce mrkve. Obecně je dobré kombinovat nízké a plazivé rostliny, které pokrývají půdu s těmi, co rostou do výše. Zajímavé je taky používání mykorhizních hub, tedy podhoubí, které se naváže na kořenový systém rostlin a pomáhá mu získávat vodu. Nedávno vyšel článek o novém způsobu pěstování brambor, který jednak zvyšuje výnosy, ale taky pomáhá chránit půdu před erozí. A dalo by se pokračovat dále, příkladů je fakt moc. Co je na tom nejsmutnější, tak celá řada těchto zdánlivě revolučních postupů byla našim předkům známá. To jen my jsme je v honbě za mamonem neustálého zvyšování produkce ad absurdum vytěsnili ze své paměti. Inspirovat se jimi dá a dost často mají tu výhodu, že nejsou nijak složité ani finančně náročné.

Snažím se prostě svým chováním se jednak přizpůsobit, ale hlavně půdu neničit a pomáhat zlepšovat její vlastnosti. Cílem smysluplné zemědělské politiky by měla být podpora využívaní takovýchto postupů, zvláště tam, kde je to možné (a uznávám, že to má své limity) i při hospodaření ve větším.

Pomáhat a danit

Bohužel, zemědělci, hlavně kvůli způsobu hospodaření zhoršující erozi půdy, jsou jedněmi z hlavních spolutvůrců problému neschopnosti krajiny udržet vodu. Je to chyba přístupu státu, který, zejména z těch menších, vytváří pachatele a oběti zároveň. Historický smysl podpory zemědělců spočíval v tom, aby pro ně byl tento způsob obživy zajímavý a zamezilo se masové migraci ze zemědělského venkova do průmyslových měst.

Dnes je malý zemědělec rád, že se dostane do “černých čísel” a nezanedbatelná část podpory končí u těch největších agrokorporací - mimochodem, zkuste si dohledat, kdo jsou největší příjemci dotací a taky jejich vazby na Ministerstvo zemědělství (a nemám teď na mysli jen ex-ministra financí). Stávající systém podpory v sobě má požadavky na přístup k půdě. Ale je veřejné tajemství, že příslušný úřad, který má dohlížet na jejich dodržování, řeší problémy jen naoko. Pokud chce stát (a já bych očekával, že to bude jedna z priorit), aby zemědělství fungovalo a zároveň nedevastovalo životní prostředí, tak bude nejen tvrdě vyžadovat plnění předpisů, ale zároveň vytvoří, nebo alespoň pomůže vytvořit, vhodné podmínky.

Ono totiž získat finanční podporu pro (zejména menší) zemědělce je jen jeden krok k šetrnému hospodaření. Znám hodně těch, kteří neustále řeší existenční problémy. Trápí je nízké ceny výkupů diktované řetězci, které potom nezdaněný zisk vyvádějí do daňových rájů, zatímco drobný prodejce ředkviček na farmářských trzích dostane likvidační pokutu za drobný nedostatek (děkujeme za EET!). Trápí je, že ty pro půdu při masovém pěstování nejhorší plodiny - řepka a kukuřice - jsou ekonomicky nejvýhodnější. Trápí je, že umělá hnojiva jsou prostě dostupnější než ta organická.

Nepřítel jménem byrokracie

Co je trápí asi nejvíc je neskutečná buzerace od státu, který po nich chce každý rok víc a víc potvrzení a kulatých razítek. Pro velké firmy to přeci jen není až takový problém. Pokud ale malý zemědělec hospodaří sám, nebo má jen pár zaměstnanců, tak všechno vyběhat je prostě nepřiměřená námaha stojící hrozně moc času. Času, který by mohl věnovat důslednější péči o půdu, studiu nových osevních postupů a hlavně práci, ze kterou by dostal peníze.

A není to zdaleka jen problém zemědělců. Je krásné, že Ministerstvo životního prostředí podporuje například budování nových rybníků. Ale při diskuzi s lidmi, kteří se tomu věnují, zjistíte, že získat všechna potřebná razítka trvá i 2 roky. Prostě není možné, aby stát předstíral, že se snaží něco dělat, ale jakoukoliv snahu zabíjel požadavky na stohy úředních potvrzení. A pak ani nekontroloval, jestli peníze daňových poplatníků, které někomu pošle, jsou využity správně.

Boj proti suchu, nebo boj proti byrokracii?

Snaha vlastní činností nezhoršovat situaci je důležitá. Ale asi to bohužel nestačí. Je třeba vysvětlovat veřejnosti, že se problém sucha týká nás všech. I to, že se dá ledacos dělat - když už ne sucho zcela vyřešit, tak aspoň výrazným způsobem redukovat škody a zastavit zhoršování. A pokud to stávající politická reprezentace nechápe, nebo ignoruje, tak se snažme ji vyměnit.

Základ boje proti suchu je ve vytvoření podmínek, díky kterým to bude pro obce, zemědělce i aktivní veřejnost co nejjednodušší. Musíme reformovat systém podpory zemědělství, aby opravdu podporoval ty, kteří se chovají správně, a naopak ty špatné pokutoval. Musíme změnit to, že stát pod maskou “pseudokontroly” (rozumějte přebujelé byrokracie a následně bezzubého vymáhání pravidel) podporuje své spřízněnce a v rozpočtu tak nezbývají peníze na účinná řešení.

Proto není boj proti suchu žádným “poroučením větru dešti”, ale jasně vyjádřený požadavek na jednoduchý, transparentní a fungující stát, který nebuzeruje své občany a řeší závažné problémy.

Radek Holomčík je lídrem jihomoravské kandidátky Pirátské strany pro letošní volby do Poslanecké sněmovny.