Přemýšlím, koho tím tak asi měl na mysli.  Svévolně uprchnout mi totiž zní podobně jako svévolně dostat chřipku.  Nebo být svévolně přepaden, okraden, zmlácen, zmrzačen, ubit.  Nějaká svévole v tom určitě bude, ale řekl bych, že ne na straně oběti, která před tím vším prchá.

Jeden výklad mě napadá, co by svým výrokem Václav Klaus mohl myslet. Totiž, že ti lidé utíkají, aniž k tomu odněkud dostali povolení, třeba od nějakého místního k tomu příslušného úřadu, pěkně na hlavičkovém papíře, s razítkem, s kolkem, dokládajícím, že podaná žádost o povolení prchání byla řádně zaplacena. A samozřejmě, s připojeným itinerářem, kudy, jak a kam mají prchat. V případě nadměrného množství uchazečů s pořadníkem a přibližným datem, kdy se na ně s tím prcháním dostane řada.

Nebyl by první s obdobnou představou. I když postava tělocvikáře profesora Tuříka v podání Františka Kreuzmanna ve filmu „Cesta do hlubin študákovy duše“ byla nejspíše literární fikce. Srdečně se zasmějeme scéně, v níž pan profesor nekompromisně zadrží studenta, řítícího se školní chodbou do krytu po vyhlášení leteckého poplachu, aby s ním důkladně nacvičil, jak SPRÁVNĚ prchat. Málokoho přitom napadne, že ten film byl natočen v roce 1939, v zemi plné pomnichovských uprchlíků, plné nejistoty a obav z toho, co přijde.

A zřejmě už vůbec nikoho, že přibližně v téže době bloudila mořem mezi Kubou a Spojenými státy loď Saint Louis se zhruba tisícem židovských uprchlíků z nacistického Německa. Ani jedna z uvedených zemí většinu z nich nepřijala. Mimo jiné proto, že politici se báli odporu veřejnosti, která tehdy na Židy nahlížela velmi podobně jako ta dnešní na Rómy či na běžence z Afriky a Asie…

PhDr. Miroslav Hudec
psycholog a publicista