Tato novela totiž striktně omezuje počet dětí v zařízeních jako je Klokánek, a to maximálně na 28 dětí, což je naprosto bezohledné a likvidační. Ministerstvo práce a sociálních věcí, ač mohlo, tak neudělilo Klokánkům kapacitní výjimku. Navíc zařízení rodinného typu stojí stát o třetinu méně než ústavy, což ve mně evokuje otázku, zdali stát vůbec hospodaří úsporně. Děti tu vyrůstaly normálně v klidu, pohodě, v rodinách zaměstnanců, kteří budou následně s největší pravděpodobností propuštěni a budou si hledat jinou práci. Děti si zde za ta léta našly rodinné zázemí, svoji novou mámu, tátu, kamarády a staraly se o domácí mazlíčky.

Dalším negativním aspektem je to, že dojde k rozdělení sourozenců, což má na psychiku dětí také neblahý vliv. Zaměstnanci, kteří je vychovávali a starali se o ně, tak přijdou v dnešní těžké době nejen o práci, ale i o dlouhodobě budovaný vztah s dětmi, které už považují za svoje vlastní a přirostly jim k srdci. To je zcela bezohledný, nelidský přístup ministerstva, který se těžko obhajuje. Klokánci se od pěstounských rodin v podstatě ničím neliší. V České republice dnes zoufale schází dlouhodobí pěstouni, kteří by se o dítě starali až do jeho dospělosti. Prostě tady nejsou. Zájem je totiž převážně o profesionální pěstounství. Pracovníky ministerstva ale vůbec nezajímá, že ve velkých pěstounských rodinách se po novele musí o deset dětí starat již jen jeden z manželů.

Otázkou zůstává, co, nebo kdo nahradí Klokánky či ústavy? Pěstouni, kteří dlouhodobě chybí? Podle mého názoru by tomuto zařízení měla být udělena výjimka, protože bezproblémově funguje, má kladné ohlasy i ze zahraničí, a především poskytuje dětem rodinné zázemí, které tak moc potřebují.

Pavel JANEČEK, zastupitel města Náchoda