Německý myslitel 18. století, Gotthold Ephraim Lessing, kdesi napsal větu, která bývá často citována: „Hledání pravdy má větší cenu než pravda sama.“ Český písničkář Oldřich Janota na to replikoval v podobném duchu o dvě stě let později větou z refrénu písně „I cesta může být cíl“. Obě věty mi naskakují, když se rozhlédnu po dnešní Evropě. Na jedné straně tuny frází o humanitě, soudržnosti, solidaritě, pomoci potřebným, udržitelném rozvoji atd., na druhé straně hon na domnělé nepřátele těchto liberálních hodnot. Ta mívá podobu rozmanitou, a hlavně postupnou. Začíná se nálepkováním, ostrakizací myšlenek, jejich nositelů nebo médií, kde jsou vysloveny, přes výmaz těchto slov a mluvčích z veřejného prostoru, výběrové a účelové odnětí svobody slova, ačkoli ta je zakotvena jak v Chartě OSN, tak v naší Ústavě, nu a končí se před soudy. Není to tak dávno, kdy úplné finále odehrály šibenice.

Když se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že se 50. léta 20. století vracejí v plné síle. Jsou sestavovány seznamy nežádoucích, média pořádají štvanice, nepohodlní se umlčují – a už jsou zde i politické procesy. Třeba relativně nedávno Ital Matteo Salvini a Slovák Marián Kotleba. Salvini se dopustil zločinu tím, že v pozici odpovědného člena italské vlády nechtěl připustit nekontrolovanou invazi migrantů ze Třetího světa na italské resp. tedy nárazníkově evropské území. Evropa by mu měla tleskat. Měl by být dekorován Nobelovou cenou míru, protože se pro mír v Evropě pokusil vykonat víc než celá Evropská unie, která tuto cenu dostala roku 2012 údajně za „za prosazování míru, demokracie, usmíření a lidských práv v Evropě,“ jak se chlubí na oficiální webové stránce Europa.eu. Jak ta demokracie, usmíření a ochrana práv člověka doopravdy vypadá? Jako mláceni katalánských, francouzských  a mnoha dalších demonstrantů policejními jednotkami členských zemí oné „prosazovatelky usmíření a práv“. To nevymyslíte!

A soud s Mariánem Kotlebou byl zase trochu z jiného těsta. Ano, Kotleba je šéfem LSNS, strany, která je přímým oponentem všech tzv. liberálně demokratických politických sil. Operuje s národoveckou rétorikou, a co je hlavní, získal svého času značnou voličskou podporu. To je důvod, proč se jej slovenská věrchuška bála. Proto stavěla Kotlebu před soud. Dnešní Slovensko je jiné. Stávající vláda má tolik rozumu, aby ani ty nejdravější oponenty z Progresivního Slovenska (Šimečka a spol.) nedekorovala ostnatými korunami hrdinů – trpitelů. Nechá je říkat, co chtějí, a občan nechť se rozhodne.

Jak už víme i z našeho prostředí, ona ostrakizací strategie funguje úplně opačně. Netřeba zacházet hluboko do historie. Celý rok 2017 nečinil tehdejší předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka nic jiného, než ze strachu z jeho popularity a budoucích volebních šancí veřejně špinil šéfa ANO Andreje Babiše. Dokonce jej půl roku před volbami, za okolností značně trapných, vyhnal z postu ministra financí. A výsledek? Zatímco v předchozích volbách roku 2013 měla ČSSD cca 20,5% hlasů a Ano necelých 19%, v roce 2017 už získal Babiš téměř 30% hlasů a socialisté jen něco málo nad 7%. Sobotka se pokusil navléci svému sokovi psí hlavu, ale voliči to pochopili právě opačně. Podobně se chová stávající vládní koalice, jejímž jediným programem je Anti-Babiš, občas doplňovaný o ANTI-Stačilo! a strašením údajným komunismem tohoto sdružení.