V současné době probíhá ve veřejné a mediální aréně docela lítý boj o revizi a reinterpretaci našich moderních dějin, který se vztahuje zejména k období druhé světové války a k období, které jí předcházelo či bezprostředně následovalo. Ze všech těchto „revizionistických“ snah vyčnívá neskrývaná politická účelovost. Ta používá českou a československou historii především – či spíše pouze – jako klacek na politické a názorové oponenty, aniž by jevila sebemenší zájem o její seriózní a nepředpojaté hodnocení. Rovněž i z těchto důvodů jsou některé velmi důležité součásti a jevy našich novodobých dějin už téměř zapomenuty či záměrně zamlčovány, byť (anebo právě proto?) mají podstatnou souvislost i s přítomností a současnou českou politikou, a to domácí i, možná zejména, zahraniční.

Rumunsko s Československem až do konce

Jednou ze záležitostí, o které se ve vztahu k průběhu druhé světové války na našem území příliš, či spíše vůbec nemluví, je například role rumunské armády při osvobození Československa. V širším kontextu s tím souvisí i velmi zásadní důležitost česko(slovensko) – rumunských vztahů v našich moderních politických dějinách. Rumunská (královská) armáda se na osvobození Československa v letech 1944 až 1945 podílela naprosto ohromujícím způsobem. Během bojů na našem tehdejším území Československa měla, po Rudé armádě, takříkajíc na svém kontě druhý největší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků. Na tyto oběti však ve stínu bojů o pomník maršála Koněva a pamětní desku vlasovovským esesákům a v duchu bipolární sovětsko(rusko) - americké dichotomie dnes, bohužel, prakticky zapomínáme… Obdobně tak do velké míry činil i předlistopadový režim. Hlavní je, že Rumunsko se vůči Československu nezačalo „spojenecky“ chovat až v roce 1944, ale bylo naším (spolu s tehdejší Jugoslávií) nejbližším a nejvěrnějším zahraničněpolitickým partnerem od vzniku republiky v roce 1918 až de facto do zániku federace v roce 1992.

Čtvrtí nejpočetnější proti nacistům

Krátce po skončení první světové války se Rumunsko, respektive Rumunské království, stalo, právě společně s tehdejším jugoslávským státem, v rámci systému tzv. Malé dohody klíčovým politickým a vojenským spojencem nové Československé republiky. Tento alianční systém byl zpočátku orientován především proti předpokládané hrozbě maďarského, respektive rakousko-uherského územního revizionismu, ale měl i svoji nezanedbatelnou politickou, ekonomickou či kulturní dimenzi. Málokdo už si dnes uvědomuje, že prakticky po celou dobu trvání tzv. První republiky bylo Rumunsko naším jediným spřáteleným sousedním státem. Disponovali jsme totiž společnou dvousetkilometrovou hranicí v oblasti Podkarpatské Rusi. Nechme promluvit historika Miroslav Tejchmana: „Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala rumunská vláda pro ČSR více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.“ Po sesazení krále a rumunském válečném intermezzu po boku mocností tzv. Osy došlo v roce 1944 k naprostému obratu a Rumunsko bylo schopno poslat do závěrečného náporu proti nacistickému Německu čtvrtý nejpočetnější vojenský kontingent (po SSSR, USA a Velké Británii). Protinacistický převrat 23. srpna 1944 vedl tehdy k sesazení proněmeckého premiéra maršála Antonesca a k zásadní změně zahraniční politiky rumunské monarchie.