V současné době probíhá ve veřejné a mediální aréně docela lítý boj o revizi a reinterpretaci našich moderních dějin, který se vztahuje zejména k období druhé světové války a k období, které jí předcházelo či bezprostředně následovalo. Ze všech těchto „revizionistických“ snah vyčnívá neskrývaná politická účelovost. Ta používá českou a československou historii především – či spíše pouze – jako klacek na politické a názorové oponenty, aniž by jevila sebemenší zájem o její seriózní a nepředpojaté hodnocení. Rovněž i z těchto důvodů jsou některé velmi důležité součásti a jevy našich novodobých dějin už téměř zapomenuty či záměrně zamlčovány, byť (anebo právě proto?) mají podstatnou souvislost i s přítomností a současnou českou politikou, a to domácí i, možná zejména, zahraniční.

Rumunsko s Československem až do konce

Jednou ze záležitostí, o které se ve vztahu k průběhu druhé světové války na našem území příliš, či spíše vůbec nemluví, je například role rumunské armády při osvobození Československa. V širším kontextu s tím souvisí i velmi zásadní důležitost česko(slovensko) – rumunských vztahů v našich moderních politických dějinách. Rumunská (královská) armáda se na osvobození Československa v letech 1944 až 1945 podílela naprosto ohromujícím způsobem. Během bojů na našem tehdejším území Československa měla, po Rudé armádě, takříkajíc na svém kontě druhý největší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků. Na tyto oběti však ve stínu bojů o pomník maršála Koněva a pamětní desku vlasovovským esesákům a v duchu bipolární sovětsko(rusko) - americké dichotomie dnes, bohužel, prakticky zapomínáme… Obdobně tak do velké míry činil i předlistopadový režim. Hlavní je, že Rumunsko se vůči Československu nezačalo „spojenecky“ chovat až v roce 1944, ale bylo naším (spolu s tehdejší Jugoslávií) nejbližším a nejvěrnějším zahraničněpolitickým partnerem od vzniku republiky v roce 1918 až de facto do zániku federace v roce 1992.

Čtvrtí nejpočetnější proti nacistům

Krátce po skončení první světové války se Rumunsko, respektive Rumunské království, stalo, právě společně s tehdejším jugoslávským státem, v rámci systému tzv. Malé dohody klíčovým politickým a vojenským spojencem nové Československé republiky. Tento alianční systém byl zpočátku orientován především proti předpokládané hrozbě maďarského, respektive rakousko-uherského územního revizionismu, ale měl i svoji nezanedbatelnou politickou, ekonomickou či kulturní dimenzi. Málokdo už si dnes uvědomuje, že prakticky po celou dobu trvání tzv. První republiky bylo Rumunsko naším jediným spřáteleným sousedním státem. Disponovali jsme totiž společnou dvousetkilometrovou hranicí v oblasti Podkarpatské Rusi. Nechme promluvit historika Miroslav Tejchmana: „Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala rumunská vláda pro ČSR více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.“ Po sesazení krále a rumunském válečném intermezzu po boku mocností tzv. Osy došlo v roce 1944 k naprostému obratu a Rumunsko bylo schopno poslat do závěrečného náporu proti nacistickému Německu čtvrtý nejpočetnější vojenský kontingent (po SSSR, USA a Velké Británii). Protinacistický převrat 23. srpna 1944 vedl tehdy k sesazení proněmeckého premiéra maršála Antonesca a k zásadní změně zahraniční politiky rumunské monarchie.

Sedmnáct divizí s 250 tisíci muži

Rumunská armáda byla poté včleněna do sestavy 2. ukrajinského frontu Rudé armády pod velením maršála Malinovského a od prosince roku 1944 se účastnila bojů na území Československa. Rumunské ozbrojené síly operující v naší vlasti čítaly 17 divizí a téměř 250 000 mužů. Zvláště významná byla účast rumunských vojsk v tzv. bratislavsko-brněnské operaci (25. března až 5. května 1945), na které se podílely, kromě tři sovětských, i dvě rumunské armády. Do bojů za osvobození Bratislavy a Brna bylo nasazeno cca 86 000 rumunských vojáků. Část rumunských vojsk se poté v květnu roku 1945 probojovala až do jihočeského Tábora. Rumunské vojenské jednotky celkově na území tehdejšího Československa osvobodily 1722 obcí a měst, mj. Kyjov, Kroměříž či Prostějov.

To se Dönitz přepočítal…

Velmi důležitou úlohu sehrály rumunské jednotky i poté, co vláda Hitlerova nástupce admirála Dönitze přikázala v Československu se nacházejícím německým silám, které čítaly zhruba milion vojáků, aby nekapitulovaly a pokusily se o odpor a dosažení západního pásma Čech osvobozeného americkými jednotkami. Rumunská vojska měla tehdy tomuto německému ústupu (spolu)zabránit. Rumuni prchající Němce pronásledovali, obsazovali strategické body typu mostů, silnic nebo železničních stanic. Přitom německé vojenské kolony zadržovali, především v oblasti jižní Moravy a Vysočiny. Bojů v Československu se kromě příslušníků oficiálních rumunských ozbrojených sil účastnili také rumunští partyzáni, kteří bojovali po boku československých partyzánských oddílů, k čemuž došlo zejména na středním Slovensku.

Poklonit se hrdinům v Brně

Během bojů s německou armádou ztratila rumunská vojska v Československu podle nejnovějších údajů celkem 33 241 padlých a nezvěstných a 33 254 raněných vojáků. Největší část z nich je pohřbena ve slovenském Zvolenu, v rámci Česka pak na Ústředním hřbitově v Brně. Nikdy také nesmíme zapomenout na události roku 1968, kdy se tehdejší Rumunská socialistická republika, byť byla členem Varšavské smlouvy, naprosto jasně a razantně odmítla zúčastnit Sověty vedené invaze do naší země. Zmiňme i skutečnost, že před rokem 1989 bylo rumunské pobřeží jednou z nejoblíbenějších letních rekreačních a turistických destinací mnoha Čechů a Slováků. Důležitým faktorem je i skutečnost, že v Rumunsku,v oblasti Banátu, žije tradiční česká národnostní menšina.

Napravit trestuhodné opomenutí

Po vzniku samostatné České republiky naše zahraniční politika i diplomacie na rozvíjení vzájemných česko-rumunských vztahů naprosto trestuhodně rezignovala, což je neomluvitelné nejen z důvodů společných historických vazeb, ale také s ohledem na možné vzájemné strategické partnerství v rámci EU, jejímž je Rumunsko šestým nejlidnatějším členským státem a kde může být naším zásadním spojencem například při vytváření blokační menšiny v rámci Rady EU, kde jsou i všechny sdružené hlasy uskupení V4 absolutně nedostatečné. Připomeňme v této souvislosti, že právě Rumunsko v roce 2015 s námi hlasovalo – na rozdíl od Polska – proti tehdejším povinným migračním kvótám. Věnujme tedy v těchto dnech důstojnou tichou nebo klidně i hlasitou vzpomínku rumunským hrdinům, kteří padli při osvobozování Československa od německé vražedné okupace. Urychleně rovněž pořádně restartujeme a udržujme na nadstandardní úrovni bilaterální vztahy se současným Rumunskem. Opravdových přátel jsme nikdy v naší historii příliš neměli. A nemáme ani dnes.