Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, milé kolegyně, milí kolegové, dovolte mi, abych navrhl zařadit na dnešní schůzi další bod. Jedná se o bod, který už čtvrtý rok čeká na projednání, a je to návrh poslanců SPD na změnu zákona číslo 40/2009 Sb. trestního zákoníku. Je to sněmovní tisk číslo 13. Jedná se o zákaz propagace a šíření nenávistných ideologií. Je to naším dluhem k odstranění nedostatků platné podoby zákona, která neřeší otázku veřejného šíření ideologií, propagujících nenávist ke skupinám osob na základě jejich rasy, pohlaví, víry, národnosti či jiných společných charakteristik. Je na čase napravit tento nedostatek a do znění zákona doplnit za termín hnutí dvě slova, to je ta změna toho zákona. Za slovo hnutí, protože zákon zakazuje propagaci hnutí, tak doplnit dvě slova: anebo ideologií.

Nejde totiž pouze o nyní známé nenávistné a nepřátelské ideologie, které již reálně existují, ale jde i o takové ideologie, které jsou známé méně a o kterých možná ještě prakticky nevíme. Může jít také o ideologie, které k nám mohou být importovány v budoucnosti zvenčí, anebo takové ideologie, které mohou teprve vzniknout, ať již se budou ukrývat pod nejrůznější sofistikované ismy a všelijaké specifické výrazy, které budou mít za úkol zakrýt jejich skutečnou podstatu.

Dejme proto naší policii, Státnímu zastupitelství i soudům účinný nástroj k tomu, aby se mohli s šiřiteli nenávistných ideologií vypořádat podle práva, nejenom nyní, ale také v budoucnosti. Dejme takovým šiřitelům tímto zákonem jasný signál, že zde narazí, narazí na zákon, a jako s těmi, kteří ten zákon poruší, s nimi bude i jednáno. Je to náš závazek vůči občanům, vůči voličům, a to i v tom ohledu, že budeme dbát na bezpečnost této země a jejích občanů. Dostůjme tedy tomuto závazku napříč politickými stranami a podpořme tuto předkládanou novelu. Naši občané si bezpochyby zaslouží, protože pokud nějaká ideologie vyzývá k nenávisti, musíme se před ní mít na pozoru a musíme mít účinný zákon, který nám umožní včas se jí postavit.

Zdaleka tedy nejde jen o selektivní postihování islámu, jak je nám občas podsouváno, jakkoli islám mezi tyto nenávistné a nebezpečné ideologie bezpochyby patří. Patří mezi ně stejně jako třeba nacismus nebo kterékoli další ideologie vyzývající k násilí a nenávisti vůči určitým skupinám osob. Islám totiž není pouze náboženství. Je to velmi komplexní ideologie, která řeší až do nejmenších detailů i osobní život muslimů, jejich vztah k nevěřícím, obsahuje i metodiku expanze do nemuslimských zemí formou jejich islamizace. Tato doktrína dobývání západu se v poslední době vyznačuje jako politický islám podle doktríny Imama Khomeiniho.

Připomeňme zde jedno nařízení, které se táhne celým islámským učením. Nepřizpůsobení se prostředí ani hostitelské zemi. Neintegrování. Přesvědčení o nadřazenosti muslimů nad bezvěrci a jinověrci, tzv. káfiry, v jejich vlastní zemi. Dále je zde i povinnost islamizace neislámských zemí a jejich ovládnutí s využitím všech nástrojů, prostředků a v jejich očích i slabosti demokracie. Je rozdíl mezi vzletnými a krásnými slovy některých tzv. islamologů o přínosu islámu pro kulturu a Evropu a krutou realitou, kterou vidíme nejenom na středním východě a v severní Africe v islámských zemích, které jsou rozervány občanskými válkami, ale také v západní Evropě, která se nyní nachází v sevření bezvýchodné situace mezi brutálním násilím a terorem, vyvolaným hromadnou ilegální islámskou imigrací a politickou korektností svých vlastních vlád.

Poučme se proto z chyb našich sousedů a neochraňujme ty, kdo nás chtějí zničit. Nestojí přece tolik námahy podívat se, jak vypadá situace v zemích na západ od nás, kde islamisté poznenáhlu v určitých oblastech přebírají iniciativu a moc, kde vznikají muslimské enklávy pod nadvládou práva šaría a jeho vymahačů a vykonavatelů, a kam se místní obyvatelé obávají chodit. Vidíme zde toleranci mladistvých manželek a otevřené pedofilie podle našich zákonů, dokonce i mnohoženství, nemluvě o toleranci masového násilí na ženách např. i v podobě manželského znásilňování nezletilých manželek.

Jak dlouho a kam chce ještě západní Evropa ustupovat, a jestli vůbec má kam couvat, to je otázka. Další otázka, jestli jejich vlády k tomu mají právo a mají k tomu souhlas svých občanů. A pokud si někdo myslí, že zde v české kotlině jsme v bezpečí, tak bych rád připomněl, že i my Češi máme své oběti islámských teroristů. Byli to skuteční lidé, naši spoluobčané. Měli své rodiny, své životy, své sny. Zemřeli kvůli nenávistné ideologii jenom proto, že byli ve špatný čas na špatném místě. Zaslouží si proto, abych vám přečetl jejich jména: Petr Kořán, zavražděn muslimským útočníkem 24. července 2005 v egyptském Šarm aš-Šajchu. Ivo Žďárek, diplomat a velvyslanec, zavražděn při teroristickém útoku islamistů v Islamabádu 20. září 2008. Pavel Hrůza zavražděn islámským státem v Libyi, přesné datum není známo, ale bylo to v roce 2016. Naďa Čižmárová, matka dvou dětí, zavražděna islámským teroristou při útoku v Berlíně 19. prosince 2016. Lenka Civínová, ubodaná islámským teroristou 14. července 2017 v egyptské Hurghadě. Tito Češi, naši spoluobčané byli zavražděni islámskými fanatiky, kteří chtěli ve jménu islámské ideologie zabíjet náhodné nevěřící, jenom proto, že byli na dovolené, nebo prostě byli po ruce v ten daný moment.

Od 11. září roku 2001 bylo islámskými teroristy zabito více než 5 tisíc Američanů a Evropanů. Takže se ptám, kolik dalších obětí islámských útočníků tu ještě bude muset být, aby se omlouvači a propagátoři islámu probudili a začali konečně chápat, o co jde, a začali konat? Copak jim smutný a krvavý příběh přeměny Libanonu z demokratické, otevřené a multikulturní krásné země v krvavou lázeň občanské války nestačí? Kolik krve ještě bude muset protéct, aby se čeští zákonodárci probudili z noční můry politické korektnosti a začali konečně chránit své občany? Řekněme to jasně a nahlas. Islám podle našich společenských a právních měřítek, a to i podle výsledků soudního řízení s panem Sáňkou, o kterém ještě budu hovořit, je jasně potvrzen jakožto ideologie neslučitelná s demokratickými hodnotami naší civilizace a kultury, založených na principu lidské svobody a nedělitelných individuálních lidských práv.

Islám je ideologie, která se maskuje za náboženství. Demokracie a demokratický režim je podle islámu slabá, prohnilá a zavrženíhodná. Islám je podle jeho vlastního sebehodnocení ideologií vyvolených s příslibem ráje plného rozkoší pro každého, kdo při jeho šíření nebo v jeho zájmu zemře. Nejlépe zabije-li při tom co nejvíce nevěřících. Každý se může přidat, ale nikdo nesmí ven, protože hereze je v islámu hrdelní zločin.

Ale vraťme se k otázce, jaký je rozdíl mezi vírou a politikou islámu. Podle Billa Warnera, světově známého překladatele islámských spisů lze říci, že pokud se někdo doma modlí arabsky otočen k jihovýchodu, je to jeho víra, jeho soukromá záležitost a nikdo s tím nemá problém. Pokud se ale s dalšími pěti sty nebo pěti tisíci souvěrci modlí ve veřejných prostorách, na ulici, zablokuje ulici, už je to politický Islám, už je to politika. Kdo jste v posledních letech navštívili Paříž nebo Brusel, tak asi víte, o čem mluvím.

Zákonná úprava, kterou navrhujeme, má za cíl postavit hráz všem nenávistným ideologiím, které zde jsou a budou, stejně jako jejich propagátorům či kazatelům. Jde i o ideologie, které teprve vzniknou, protože dobře chápeme závažnost momentu, ve kterém se nyní jako země i jako evropské civilizace nacházíme. Snažíme se poučit zejména z toho, co se v posledních letech děje v západní Evropě. Snažíme se vytěžit tuto skutečnost k tomu, abychom byli schopni se opakování tohoto vývoje v naší vlastní vlasti bránit.

Účelem našeho návrhu není zakázat Islám en bloc. To by byl velmi zúžení pohled. Náš záměr je daleko širší. Účelem našeho návrhu je rázně se jako stát postavit veřejné propagaci, podpoře a šíření nenávistných ideologií, současných, budoucích, známých i dosud neznámých, které nepokrytě a prokazatelně vyzývají k násilí, zabíjení a nenávisti a postavit je všechny mimo zákon.

Zmínil jsem zde ve vztahu k oprávněnosti a potřebnosti naší novely případ někdejšího předsedy Pražské muslimské obce Vladimíra Sáňky. Tento člověk nebyl soudem potrestán, přestože prokazatelně šířil radikální a nenávistné islámské texty. Pražský soud ho v roce 2018 definitivně zprostil obžaloby. Jeho kauza se týkala vydání knihy Bilala Philipse s názvem "Základy tauhídu - islámský koncept boha".

Autor knihu nesmí do některých západních států, včetně Německa a Velké Británie. Kniha je v některých státech zakázána. Propaguje takzvaný salafijský směr islámu, který hlásá nenávist nejen k jiným náboženstvím. Dle soudních znalců je kniha nenávistná a vychází ze stejných zdrojů jako Islámský stát. Text knihy pak vysloveně vyzývá k nenávisti vůči neislámským vládám a salafijský směr islámu, z něhož text vychází je změření proti ostatním náboženstvím.

Vladimír Sáňka byl za vydání a distribuci této knihy obviněn ze zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Prvoinstanční soud Sáňku v roce 2016 zprostil obžaloby. Tento rozsudek odvolací soud zrušil a vrátil případ k dalšímu dokazování. Ten druhý zprošťující verdikt z roku 2018 je již pravomocný. Sáňka se dle tohoto finálního soudního výroku nedopustil žádného trestného činu, protože se nepodařilo prokázat, že by svým konáním podporoval hnutí - zdůrazňuji slovo hnutí - směřující k potlačení práv a svobod občanů.

Dle soudu na základě znaleckých posudků salafismus totiž nelze považovat za hnutí. Jako hnutí bychom mohli označit jen subjekty, které některou z podob této ideologie přijali za vlastní. Za hnutí se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, což salafismus jako ideologie nesplňuje. Státní zástupce naopak trval na tom, že šíření knihy je třeba potrestat, protože podle něj salafismus hnutím je. Podle soudu byla jádrem sporu jednoznačná otázka, zda salafismus je hnutí ve smyslu § 403 trestního zákoníku. Pokud si na tuto otázku odpovíme negativně, jakékoliv další dokazování je již bezpředmětné, sdělil rovněž soud.

Tento případ rovněž ukázal, že zákon má výraznou mezeru. Lze ho vyložit tak, že postihuje pouze propagaci konkrétního hnutí, které hlásá potlačování svobod, ale nikoliv samotnou ideologie, která nenávist a porušování lidských práv představuje a propaguje. Jediný důvod, proč byl obžalovaný Sáňka osvobozen, je tedy skutečnost, že nepropagoval konkrétní nenávistní hnutí, ale šířil a propagoval nenávistnou ideologii, konkrétně teologický směr konzervativního islámu.

K tomu dodejme, že onu absurditu, že za své trestní stíhání, které bylo z výše popsaných důvodů shledáno nezákonným, obdržel expředseda pražské Muslimské obce Sáňka odškodnění ve výši 600 tisíc korun z peněz daňových poplatníků, to znamená těch, vůči kterým šířil nenávist a výzvy k likvidaci.

Zákon by měl jednoznačně říkat, co zákonodárce, potažmo společnost, žádá a očekává, jaké hodnoty hájí. V tomto případě jde o to zamezit společensky nebezpečné veřejné propagaci nenávisti, popírání lidských práv, omezování rovnosti lidí bez rozdílu jejich národnosti, příslušnosti k etnické skupině, rase, náboženství, třídě či jiné skupině osob. Navržená novela současně nikterak neomezuje jakoukoliv lidskou víru a to ani tu společensky negativní. Pouze omezuje a sankcionuje veřejné šíření a propagaci takovéto ideologie, která ohrožuje svobody ostatních a jejich životy, například tím, že vyzývá k likvidaci určitých osob, jejich skupin, na základě jejich danosti či charakteristiky.

Šíření nenávistných ideologií je jednoznačně záležitostí společensky mimořádně nebezpečnou. Zejména je-li značně prokazatelná a na konkrétních případech dokázaná jeho spojitost s pácháním konkrétního násilí. Násilí ve jménu těch ideologií, čímž se jeho pachatelé například v případě islámských teroristů a násilníků nikterak netají, naopak se tím chlubí. Jak jsem poznamenal, nemusí jít zdaleka jen o případ islámu, ač ten je v našem zeměpisném prostoru jednoznačně tou nejnebezpečnější ideologií, která hlásá nenávist a vyzývá k násilí.

S podporou bezhlavé imigrace do Evropy přece naše úřady musí počítat s tím, že dojde k dovozu dalších nenávistných ideologií, ať již formou náboženských sekt, či prostě dovozu násilí jako běžné součásti života. S tím já se nechci smířit. Násilí, byť by bylo jakkoliv šikovně ukrýváno za náboženství či ideologie je přece jenom pro náš právní řád naprosto nepřijatelné.

Případy jako útok muslima na sestřičku v nemocnici na Bulovce či znásilnění školačky na Litoměřicku i poslední pokus o vraždu a znásilnění v Karlových Varech musí být přece jasným varováním a výzvou, aby naše legislativa začala jednat a konat, aby podpořila zákon, který od začátku vyšle jasný signál, že podobné věci pod jakoukoliv záminkou tady u nás nestrpíme. Prvním a nutným krokem, který proti tomu musíme učinit, je proto vtělit tuto skutečnost do našeho právního řádu a chránit tím naše občany. To je ostatně naše prvořadá povinnost, povinnost, ke které jsme se vědomě přihlásili ve svém poslaneckém slibu.

Vážené kolegyně a kolegové, máte nyní ve svých rukou zodpovědnost za bezpečnost občanů naší země. Žádám vás o podporu této novely, protože její důležitost je obrovské a s ohledem na azylový a migrační plán Evropské unie čím dál důležitější. Když podpoříte projednání našeho návrhu a následně i náš návrh, budete se moci podívat do očí pozůstalým po těch zavražděných.

Mohu se ptát těch, co jsou proti projednání této novely i proti ní samotné. Pokud vám dosavadních pět zavražděných Čechů nestačí, kolik jich ještě potřebujete, abyste pochopili, jak situace vážná? Děkuji vám za pozornost a prosím o zařazení tohoto bodu na program schůze a dovolil bych si ho požádat jako čtvrtý bod.

Pak mám ještě jeden. Ta zpráva k tomu už není tak dlouhá. Jako druhý bod, vážené kolegyně, vážení kolegové, bych si dovolil navrhnout zařazení bodu, je to sněmovní tisk číslo 16, což je Návrh skupiny poslanců hnutí SPD na změnu zákona o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu". Tento návrh podáváme již podruhé. V minulém volebním období se na projednání Sněmovny nedostal.

Návrh obsahuje dva body. Za prvé navrhujeme mezi významné dny České republiky zařadit 15. březen jako den památky obětí německé okupace českých zemí.

Za druhé. Navrhujeme změnit označení významného dne 18. června, a to ze stávajícího Dne hrdinů druhého odboje na Den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí. Důvody, které nás k tomu vedou, jsou následující. Patnáctý březen roku 1939 je počátkem nejtragičtější etapy moderních českých dějin. Český stát toho dne přišel o poslední zbytky jakékoliv státní suverenity. Následkem toho byla přímá německá vojenská okupace, kdy vojenská okupační moc převzala veškerou státní správu a šestileté období plošného a cíleného teroru, vyvražďování občanů českých zemí, dnešní České republiky, které mělo jednoznačně genocidní rysy a genocidní charakter.

Podle výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německého nacistického režimu zhruba 343 000 osob v rámci celého tehdejšího československého státu, Československa. Ale do toho počtu nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekuce, na následky vězení v koncentračních táborech a ve věznicích, na následky takzvaného totálního nasazení a podobně, takže skutečný počet faktických obětí okupace je ještě vyšší a nebude daleko od jednoho milionu osob.

Počet přímých obětí německé perzekuce pouze v Českých zemích pak činí minimálně 122 000 osob. Za dobu existence takzvaného německého protektorátu bylo v naší zemi popraveno minimálně více než 8 000 občanů, zhruba 70 000 českých židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech a dalších 3500 osob zemřelo při nuceném nasazení na práce v tehdejším Německu. Oběťmi německého teroru se staly i celé vesnice, nejznámější jsou Lidice a Ležáky. Také je nutné zdůraznit, že jen v domácím odboji zahynulo 100 000 Čechů. Proto musí být 15. březen jednoznačně připomínám, a to nejen jako památka těchto hrdinů, těchto obětí německé okupace tím spíše, že zákon o státních svátcích již, a je to tak správné, zahrnuje mezi české významné dny 27. červen jako Den památky obětí komunistického režimu a 21. srpen coby Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy, kde byl počet obětí o několik řádů nižší než v případě německé okupace. V tomto kontextu by v tomto zákoně i vzhledem k úctě k historické pravdě a hlavně s ohledem na úctu k obětem německé okupace českých zemí a k pozůstalým po nich měl zcela jistě tento den, 15. březen, jakožto den památky obětí německé okupace Českých zemí, figurovat.

Dalším důvodem pro navrhovanou změnu je tak stále postupující a nepřípustná snaha o přepisování dějin, zejména pak snaha o relativizaci viny za druhou světovou válku, snaha o relativizaci škod napáchaných německým režimem během této války i před ní od roku 1938 na české zemi a na českých lidech. Ve veřejném prostoru rovněž probíhá jakási podivná kampaň, snažící se nás a zejména naši mladou generaci přesvědčit o tom, že německá okupace českých zemí byla jen jednou z dějinných epizod, která náš stát postihla, a která v podstatě nebyla ničím výjimečná.

Čeští občané, vojáci i civilisté prokázali tváří v tvář německé okupaci a německé moci mimořádné hrdinství a odvahu. V zahraničí na válečných frontách, v různých protinacistických armádách, ale hlavně v domácím odboji, kde situace byla zdaleka nejtěžší. Toto je důvodem pro druhou námi navrhovanou změnou, kterou je přejmenování významného dne 18. června ze současného Dne hrdinů druhého odboje na Den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí. Jde o to, aby tam byl jasný termín, aby každý věděl, proč je tento den významný. Pojem druhý odboj je v současné době již dost neurčitý, neadresný, neutrální, a také ve všeobecném povědomí stále méně známý. Zkuste se zeptat někoho z mladé generace, co mu řekne tento termín. A i zde v tomto případě platí argument o bezprecedentním nepoměru toho protiněmeckého protinacistického odboje ve vztahu k jiným historickým typům našich českých a československých odbojů. Tento odboj byl zásadně nejrozsáhlejší, nejsilnější, nepočetnější jak z hlediska jeho intenzity, tak i z počtu jeho aktérů a jeho obětí, a také vzhledem k charakteru nepřítele, proti kterému se postavili.

Vážené kolegyně, vážení kolegové. Ve jménu historické pravdy, ve jménu obětí německé okupace, ve jménu hrdinů odboje a odporu proti okupaci prosím o zařazení tohoto bodu na program této schůze jako pátý bod. Děkuji.