Stejně tak dělá kampaň osobně Erdogan v západní Evropě vždy před každými tureckými volbami. A němečtí Turci, s německým občanstvím, včetně některých fotbalových reprezentantů Německa, jej oslovují (a oslavují) jako svého prezidenta. Tím jasně demonstrují, komu patří loajalita muslimských přistěhovalců do Evropy, a to i v druhé a dalších generacích. . Evropské státy, které se o ně starají, to nejsou…

Němečtí Turci též zastávají vysoké funkce v německých politických stranách, zejména ve Straně zelených, která má ambice být po letošních volbách hlavní vládní stranou, a v sociální demokracii.

Pokud na podporu své mise vyžene pár tisíc emigrantů na řecké hranice, výsledek je jistý. Turky a obecně muslimy podporovaná kancléřka neprodleně a ochotně vybere společnou kasu EU a pod záminkou boje proti imigraci nasype Erdoganovi do kapes, co se mu vejde. K tomu ještě prohlásí, že „Islám patří do Německa“ a přijme pár milionů budoucích muslimských voličů. A tak to jde dál, stále dokola, kruh se uzavírá. Němečtí Turci v Německu ukázněně znovu volí kancléřku, ta Erdoganovi dává (naše) peníze na vojenská dobrodružství u Kypru, u Řecka, v Libyji, v Náhorním Karabachu a v sev. Syrii.

Turecko – jako nečlen a stát, který o členství vyjednává takřka rekordních šedesát let - je tak vůči EU v mnohem výhodnějším a privilegovanějším postavení než 90 procent jejích členů. V Německu dochází k indoktrinaci muslimů. Turci tahají za nitky a místní politici bezelstně pomáhají (více ZDE).

Co třeba Francie a Alžírsko?

Zde je situace dost podobná. Prezidenta Macrona (na výzvu hlavního francouzského muftího) volili jednotně francouzští muslimové. Je tedy zřejmé, že i ve Francii jsou to muslimové, byť hlavně ze severní Afriky, kteří zasahují hluboko do francouzské politiky.

Sečteno a podtrženo, dva nejsilnější státy EU ovlivňují muslimové do takové míry, že mají silný vliv na to, kdo bude kancléřkou či prezidentem. Při zohlednění snahy obou jmenovaných států o převzetí dalších pravomocí národních států, o přechod od hlasování ve shodě k hlasování prostou většinou, je nejvyšší čas začít bít na poplach!

No a co Libyje a Itálie? Zaplatí Italové libyjským kmenům Tuaregů (jako to bylo za časů Muamarra Qaddafího) aby uzavřeli jižní hranici Libyje? Oproti Německu a Francii, je zde ale podstatný rozdíl, Tuaregové volby v Itálii (zatím ) neovlivňují.

Ale brzo možná budou, stejně jako Eritrejci a Etiopané, kteří tvoří jedny z nejpočetnějších skupin migrantů do Itálie, mají k Itálii hluboké historické resentimenty a rovněž si do Evropy přivážejí své vlastní kmenové války z domova – kdy aktuálně v Etiopii, za nezájmu médií, probíhá ničivá občanská válka.

Španělsko a Maroko?

V posledních letech je jednou z nejfrekventovanějších migračních cest do Evropy trasa přes španělské exklávy, města Ceuta a Melilla, oddělené od území Maroka pouze snadno překonatelným plotem, přes který proudí na výsostná území Španělska – a tedy do Evropy, tisíce Maročanů. Za nečinného přihlížení marocké policie, kterou ke zvýšené ochraně hranic v posledních týdnech vyzvala i promigrační španělská socialistická vláda premiéra Pedra Sanchéze.

Španělské ministerstvo vnitra uvádí, že jen ve dnech 17. až 18. května letošního roku, přišlo do Ceuty 8 000 nelegálních migrantů. Což je několikrát více než za celý loňský rok.