Je jistě zajímavý jeho názor na to, že žádná dichotomie mezi   idealistickým pojetím lidských práv (musíme je prosazovat vždy a všude, protože svoboda a lidská práva jsou neoddělitelné) a  realistickým (ničeho tím nedosáhneme jen poškozujeme vlastní zájmy) neexistuje: musíme prosazovat jak své hodnoty v něž věříme, tak i své vlastní zájmy.  To je sice krásná myšlenka, ale že to je výsostně a zcela idealistická diplomatická kvadratura kruhu, se mi zdá být zřejmá. 

Asi k tomu dospěl i autor, když v dalším textu nabízí řešení: odlišovat komu a co chceme sdělovat. „ Lidská práva ve světě bychom neměli podporovat schematicky, abstraktně a absolutně, ale vždy v konkrétním kontextu. Měli bychom dvě země, jejichž stav lidských práv je totožně neuspokojivý, i stejně kritizovat a zaujímat k nim a jejich režimům stejný postoj? Nikoli nutně. Jak bylo naznačeno, lidská práva lze zajistit pouze v kontextu politické společnosti, která je jejím příslušníkům garantuje. Měli bychom kritizovat a nutit ke zlepšování lidských práv politickou společnost, v níž jejich stav není dokonalý? Opět nikoli nutně. Záleží na tom, je-li z hlediska lidských práv dokonalejší režim realisticky možný. Řečeno jinak, zda v něm existují nějací liberální demokrati.“

S tím lze asi obecně souhlasit, i když přísné odlišení komu, kdy a co bude v konkrétní zahraniční politice asi obtížné. Ale v tom zásadnější problém nevidím.

Daleko závažnější omyl Romana Jocha však spatřuji v zásadním nepochopení stavu lidských práv v dnešním  světě,  resp. ve zcela nerealistickém lpění na  dichotomii tzv. přirozených a  „nepřirozených“ sociálních práv.

Roman Joch píše: „Nyní se budu věnovat otázce, která lidská práva prosazovat. Základní a skutečně podstatná lidská práva jsou osobní svobody, práva přirozená – právo na život, svoboda slova, politického projevu, tisku, náboženská svoboda, svoboda rodičů vychovávat děti podle svého přesvědčení či svoboda vlastnit legitimně získaný majetek a volně s ním disponovat. Naopak, takzvaná práva sociální jsou jen společenské konvence, politický konsensus a dohoda, co vše budou garantovat peníze získané zdaněním. Tato práva nejsou ani přirozená, ani objektivní, ale vždy daná konsensem a možnostmi – bohatstvím společnosti. Sociální práva mohou být velká jen jako produktivita společnosti. Jsou-li větší, produktivitu zadusí.“

Omyl první spočívá, podle mého, v nepřihlédnutí jednak k míře  respektu a pak k míře naléhavosti jaké se ona „přirozená“ práva v současné společnosti těší:  neznamená snad dnes svoboda slova pro mnoho lidí  spíše „piště a říkejte si co chcete“ bez vlivu na běh událostí? Nemá snad v Evropě, ale i jinde, stále více lidí dojem, že svoboda politického projevu je bez významu,  pokud v ulicích nebudou barikády a nebudou tam hořet zapálená auta? Jak ovlivnily tisícové pokojné demonstrace běh událostí ?  Není snad mnoho lidí přesvědčeno o tom, že míra politických práv se posuzuje spíše podle raitingu,  než podle svobodného mínění občanů ? Nemá snad většina společnosti za to,  že právě svoboda některých lidí zcela volně nakládat se svým majetkem je příčinou  ekonomických potíží současného světa?  Není snad právo vychovávat děti podle svého přesvědčení přesně to, o čem si mnozí myslí, že musí být omezeno, mají-li se právě tyto děti dožít lepšího světa?

Kdy naposledy demonstrovali lidé za ona „přirozená práva“?  Není naopak pravdou, že co týden lidé na celém světě demonstrují za onen  pouhý Jochův „produkt společnosti“,  za ona  „nepřirozená“  sociální práva?  Ostatně: není právě názor na druhořadost a nepřirozenost sociálních práv tím, proč se podstatná část společnosti dosud nedokázala „vyrovnat“ s minulým režimem, který zcela jistě nezaručoval ona „přirozená“ práva, ale zato garantoval ona „nepřirozená“ práva v míře, která je dnes pro mnoho lidí nedostupná?

Realizaci lidských práv – ať již jakýchkoliv –  dnes významně ovlivňuje zcela nový jev: lidé nepřipustí realizaci jakýchkoliv práv bez povinnosti a odpovědnosti!

Dobře je to vidět na probíhajících   diskuzích týkajících se problematiky sociálního vyloučení a sociálního bydlení.  Každé absolutistické pojetí lidských práv (každý má jen právo!)     determinuje společenský nesoulad, zničující nejednotu společnosti a ohrožuje i realizaci  práv  jinak nesporných. To si Roman Joch „povyšováním“ nějakých „přirozených“ lidských práv nad práva jiná neuvědomuje.

Konečně druhý omyl Romana Jocha spočívá v jeho následujícím tvrzení: „V zemích, kde nejsou garantována práva osobní, politická či občanská, se lidé nemohou na režimu domoci práv sociálních ani ekologických. Naopak tam, kde mají práva osobní, občanská a politická, se mohou dohodnout i na míře sociálních a ekologických práv. Řečeno jinak, dávat liberální práva osobní, občanská a politická na stejnou úroveň se sociálními a ekologickými je nesmysl a politická pošetilost“.

Nikoliv, je tomu přesně naopak: poučení z tragických událostí 20. století přece spočívá právě v tom, že, řečeno básníkem, „vlky z lesů žene hlad“.  Že pokud   v míře, kterou lidé budou považovat za potřebnou, nebudou uspokojena jejich sociální práva, dříve či  později budou i ostatní  lidská práva vyvrácena.  Možná těmi, kteří realizaci těch, podle Jocha, druhořadých práv při jejich dnešním nedostatku pro budoucnost slibují…

V době volání po zásadních změnách ve společnosti, v době  přehodnocování  minulých  jistot, bych rezignaci na toto poučení považoval za  mimořádně nebezpečné….