Naopak se vůbec neřeší, kdo to zaplatí. Tam je totiž odpověď předem jasná – zaplatíme to my všichni, jako vše, o čem rozhoduje naše vrchnost (a je jedno, zda je to vrchnost sídlící v Bruselu, v Praze, v krajském městě či na radnici).

Řešení první: Rozhodnout má „Brusel“
Za tímto řešením obvykle stojí silná hesla o solidaritě, lidskosti a podobně. Musíme. Máme povinnost. Zapomíná se přitom, že solidarita a lidskost se projevují pouze tam, kde naopak nemusíme, kde to není povinnost. Zapomíná se, že podstatou solidarity a lidskosti je dobrovolné vnitřní rozhodnutí jedince, který obětuje něco ze svého komfortu, aby někomu či něčemu pomohl.

Odměnou za tuto oběť je kromě vnitřního uspokojení i ocenění okolí, které registruje, že někdo pomohl jinému, aby například neumřel hlady nebo aby se jeho dětem dostalo vzdělání.

Naproti tomu politik utratí peníze odebrané jiným a tváří se, že je lepší člověk. To není výrazem solidarity a lidskosti, jako spíš nehorázné arogance. Nepostřehl jsem, že by evropští „vítači“ z řad politiků rozdali svůj majetek, vzdali se svých obrněných limuzín a policejního doprovodu s majáčky a jezdili do práce autobusem.

Řešení druhé: Rozhodneme si sami v „Praze“
Zase silná hesla. Suverenita. Proti bruselskému diktátu. Už žádné o nás bez nás. Sami jste si tu špínu pozvali, sami si ji tam mějte. Křesťansko-židovské tradice, islám je fuj, do Evropy nepatří. Češi Čechům, kdo neskáče není Čech, cizinec není našinec. Řešme problémy v místě jejich vzniku. Potápějme čluny s uprchlíky… Žili jsme spokojeně bez imigrantů, budeme bez nich spokojeně žít i nadále. Buzerujeme se tu navzájem pěkně, demokraticky, v klidu a teplíčku, jsme na sebe zvyklí, proč něco měnit?

Dá se to velmi dobře využít politicky. Nic to nestojí. „Politici-odmítači“ zase nepřinášejí žádnou oběť, víc zbyde pro ně.

Řešení třetí, nenabízené: Ať se každý rozhodne sám
Nedůvěra lidí v novinky, určitý konzervatismus jsou přirozeným reflexem nutným pro přežití. Nelezu tam, kam nevidím, nejím to, co neznám, k cizímu jsem ostražitý, dokud není jasné, že přichází s dobrými úmysly a že je pro mě přínosem. Opatrnost není nacionalismus. Důkazem toho, že obyvatelé ČR nacionalismem moc netrpí budiž i fakt, že premiér je Slovák, primátorka hlavního města jakbysmet a vůdce odmítačů imigrantů má na Moraváka až podezřele japonské rysy.

Naopak ochota pomoci jiné lidské bytosti v nouzi by měla být ceněna. A pokud ne ceněna, pak alespoň respektována. Chce-li někdo místo koupě nové televize či jiné zbytné věci pomoci někomu v nouzi, je to čistě jen a jen jeho rozhodnutí. V ideálním světě by každý „vítač“ mohl třeba veškeré své jmění dát k dispozici imigrantům, aniž by tím nějak zasahoval do práva „odpíračů“ imigrantům nepřispět ani korunou, nevpustit je na své pozemky, neobsloužit v hospodě, neprodat jim chleba. To je totiž podstata svobody – mít možnost rozhodovat si o svých záležitostech, pokud tím nezasahuji do analogické možnosti jiného.

Jenže tu máme vrchnost. Chudáci naši demokraticky zvolení představitelé musí přijmout jediné řešení, jednotné pro všechny. Stát to jinak neumí. Hledá se tedy řešení, které bude vyhovovat všem. Dost zapeklitá otázka. Jako vždy. Pasy, víza. Už dávno vrchnost rozhoduje, kdo k nám smí na návštěvu a kdo ne. Ale když už sem někoho vrchnost pustí, běda, když mu nechcete načepovat pivo. Ubytovat. Šeredně se na něj podíváte. To si vás státní struktury pěkně vyndají. Neposlušnost se trestá!

Existují tedy dvě řešení libertariána – momentální a dlouhodobé.

Momentální řešení
Je evidentní, že množství lidí v nouzi je více než nepatrné. Pomoci nelze, aniž by bylo hodně lidí nespokojených. Bránit někomu pomoci jiné lidské bytosti také dost dobře nelze. Na Zemi je spousta místa. Proč lidem v nouzi nepomoci nikoliv tím, že je (nuceně) pustíme k sobě domů, ale tím, že jim pomůžeme přežít a budovat svoji existenci na místě, které bude bezpečné? Pár stovek kilometrů čtverečních by se jistě našlo. Místa je na Zemi spousta, nemusí to být zrovna v Evropě. Přežití a bezpečí pro každého. Nebránit jiným, kteří chtějí na přežití a bezpečí migrantů přispět. Koupí pozemku, darem. Ať přispěje, kdo chce. Já bych přispěl rád.

Dlouhodobé řešení
Každý problém má nějaké příčiny, nejinak je to i v případě imigrantů. Jsou věci, které můžeme ovlivnit, a jsou věci, které ovlivnit nemůžeme.

Můžeme ovlivnit třeba „vývoz našich hodnot“. Naše „západní“ společnost má pocit, že by všichni měli žít jako my. Protože nám to vyhovuje, nutíme žít i jiné podle našich stereotypů, díváme se skrz prsty na ty, kteří žijí jinak. Pohrdáme tím, jak se oblékají. Jak vychovávají své děti. Jak spravují své záležitosti. Peskujeme je za nedostatek demokracie. Nutíme je ekonomicky, politicky i vojensky. Přijímáme bez reptání, že naši vojáci bojují tu či onde po světě, ačkoliv jsme ujišťováni, že se vlastně jen „bráníme“. Nemusíme. Můžeme ostatní respektovat. Na jejich a za jejich.

Můžeme také ovlivnit státní „ekonomickou pomoc“ rozvojovým zemím. Dotujeme zemědělskou a průmyslovou výrobu, a když už nepomůže ani spalování nadvýroby pšenice, ani vykupování nadvýroby „zemědělskými intervenčními fondy“ a podobnými zbytnými institucemi utrácejícími další a další naše společné peníze, přebytky vyvezeme zdarma či za pakatel v rámci „pomoci“. Nezajímá nás, že lokální zemědělec či výrobce ztratí obživu, protože takové „pomoci“ nemůže konkurovat, neboť jeho zákazníci si odnášejí pytle s darovanou pšenicí či rýží místo toho, aby koupili jeho výrobky. Přestěhuje se do slumu ve městě, nebo nasedne na člun směřující do země, kde „se dává všechno zadarmo“. Nemusíme jim takto „pomáhat“, můžeme své vládě zakázat takovou „pomoc“.

Co můžeme ovlivnit
Můžeme také ovlivnit naši sociální politiku. V našich „sociálně tržních“ státech se vyplatí nepracovat. Naše vrchnost má pochopení, když někdo pracovat nechce, stále má totiž volební právo. Sociální dávky zajišťují nikoliv přežití, ale pohodlný život. Z materiálního hlediska určitě lepší než život pracujícího v chudých státech. Není tedy logické, že imigrant bude raději nepracovat v Evropě a žít ze sociálních dávek nežli pracovat u sebe doma?

Můžeme také ovlivnit fungování neziskovek, placených z veřejných prostředků. Neziskovky placené za pomoc lidem v nouzi mají vždycky tendenci hledat nové a nové lidi v nouzi. „Pěstují si je“. Znamená to pro ně více veřejných peněz. Můžeme naší vrchnosti zakázat platit neziskové organizace. Ať je platí soukromé subjekty za svých peněz, ať je každý solidární za svoje. Solidarita za cizí peníze není žádnou solidaritou.

Můžeme také chtít po našem státě, aby nevlastnil, nepodnikal, nedotoval a nebránil náš trh před importem. Podnikající stát dotuje své podniky, reguluje „svá“ odvětví tak, aby prostředí vyhovovalo jeho „byznysu“. Dotuje z našich daní vybrané výrobce a pěstitele, kteří vyrábí a pěstují zbytné věci, místo aby vyráběli a pěstovali to, co by lidé chtěli, kdyby jim stát nechal jejich peníze. Pokud navíc nebude tarifními a netarifními bariérami „chránit“ náš trh, leckterý výrobce či pěstitel z chudých zemí bude prodávat své výrobky a výpěstky na našem trhu. Vydělá si na živobytí a nepřijede sem „žít na sociálních dávkách“.

To vše můžeme ovlivnit. Dnes. Zítra. A až náš stát bude pouze (kvalitně) zajišťovat bezpečí, justici, elementární veřejnou správu a přežití těch, co neměli v životě štěstí, nebudou žádní masoví imigranti ani uprchlíci. Nebude totiž žádný důvod, aby byli.

Psáno pro magazín Reflex.