Jeden svátek byl věnován „kacíři“, na jehož rehabilitaci stále marně čekáme. Ovšem Jan Hus by měl zřejmě z průběhu vzpomínky v Betlémské kapli pocit alespoň částečného uspokojení. Římskou církev si tehdy znepřátelil především snahou po její nápravě, odmítáním odpustků a přesvědčením, že církev má být chudá a věnovat se věcem víry, nikoli usilovat o moc. Účast katolických prelátů (včetně projevu) v Betlémské kapli by jistě chápal jako snahu římské církve poučit se a hledat cestu k nápravě. Asi by nám těžko uvěřil, že tatáž církev nedávno získala majetek, který v řadě případů vůbec nebyl v jejím vlastnictví, ale pouze ho pro naplnění svého poslání spravovala. A kdyby nebylo pomýleného Josefa II., kacíře Masaryka a protikatolického parlamentu po vytvoření samostatného Československa, který nezohlednil finanční a majetkové potřeby katolické církve výjimkami z pozemkové reformy, nemusela se dnes vyčerpávat usilováním po statcích i dávkách. Jistě by se s plnou vervou věnovala svému poslání, o kterém se jenom Hus naivně domníval, že ho lze naplnit i bez bohatství.  

V každém případě účast katolické reprezentace na akci Československé církve husitské je dobrým znamením ekumenických snah. Jenom tady trochu postrádám rovnost vztahů mezi církvemi. Možná jsem se přehlédl, ale nevšiml jsem si, že by na svátek věnovaný památce věrozvěstů Cyrila a Metoděje vystupoval ve Velehradě některý představitel Československé církve husitské, ačkoli právě ta by měla být v duchu Masarykova odkazu symbolem pokračování české státnosti. Masaryk byl jediný politik dvacátého století, který po někdejším anglickém vzoru inicioval vznik národní církve, aby vymanil československý náboženský život z vlivu Vatikánu. Masaryk byl velkým ctitelem Husa – při pětistém desátém výročí jeho upálení dokonce nahradil na Pražském hradě prezidentskou standartu černou vlajkou s rudým kalichem. To tehdy vedlo k diplomatické roztržce s Vatikánem a papežský nuncius opustil na protest Prahu.