Děti si mají hrát. Dětské hry je připravují na život. Naučí se při nich spoustu věcí. Každý z nás si vzpomíná na nějakou svou oblíbenou. Drtivá většina dnešních pacifistů si hrála v dětství na vojáky. I ti, kteří neslouží u policie nebo nekradou, si hráli na četníky a zloděje. Dítě je zapálené do hry, dokud si hraje. Zítra si bude hrát na něco jiného. Se stejnou partou. Nebudou si vyčítat, kdo byl včera četníkem nebo zlodějem.

Názory, postoje, přístupy každého z nás se vyvíjí. To je správné. Člověk by se měl vyvíjet, jinak celá společnost ustrne a ztuhne. Stejně tak se vyvíjejí i politické strany. Může se ovšem stát, že se rozejdete s jednou politickou stranou a naleznete jinou, která vám dává větší naději na realizaci programu, který lépe odpovídá vašim názorům. Sám jsem to zažil. Jednoduše partaj radikálně změní svoji politiku, zatímco vy ne. Tím opouští vás, nikoli vy ji.

Známá dětská hra „král vysílá svoje vojsko“ neměla dopad na ty, kteří nebyli na hřišti. V politice jsou ovšem na hřišti všichni občané. I ti, kteří sami nehrají a nejsou hráči žádné ze stran. Ti všichni potom doplácejí na dětskou hru těch nedospělých věčných přeběhlíků, připomínajících drůbež na dvoře, která bezmyšlenkovitě zobne tady, zobne tam, vedená jediným cílem – sezobnout co nejvíc.

Dětská hra není stejná jako život. Snadno to poznáte, když si děti hrají na dospělé. Je to kouzelná parodie vlastností dospělých, jak vypadají z dětského pohledu. Není to nebezpečné.

V politice by si neměli dospělí hrát na děti. To už nebezpečná hra být může.

Tak mě napadá, že někteří z těch magistrátních politiků mohou zkusit při změně strany změnit i jméno a příjmení. Pak mohou přeci vždycky začít s „čistým štítem“, v zásadě za kteroukoli stranu jako „noví lidé“. A navíc správní poplatek za změnu jména a příjmení činí dohromady 2000 korun. A za to by to některým mohlo stát. Konec konců změna jména není tak výjimečná, jak by se mohlo zdát, a důvody, které k ní vedou, jsou různé.

Před časem se na mě obrátil kamarád s dotazem, jak se mění příjmení a co to stojí. Nemá starosti s identitou, pohlavím nebo něčím podobně pokrokově moderním. V tomhle má jasno. Bohužel jeho problém je trochu jiný. Říkejme mu třeba „pan Václav“. Snažil se žít svůj život drobného podnikatele bez pozornosti veřejnosti, novinářů, fotografů, zvědavců.

Pan Václav je totiž synem slavného otce a bohužel pro něj a jeho introvertní přístup ke světu má i stejné jméno a příjmení. Vyprávěl mi, jak měla s otcovou popularitou rodina problémy již od dětství. Jedním z jeho nejstrašnějších zážitků byl rodinný pobyt v lázních. Rodina s malými dětmi vyrazila na prázdninový pobyt v lázních. Jenom co přijeli do hotelu, zůstaly děti s maminkou stát v hale vedle schodů, hromady kufrů, tašek a na tatínka se vrhli obdivovatelé. Rodina nerodina. Čekali, než se po dlouhé době tatínek pozornosti fanynek zbavil. Tímto pobytem v panu Václavovi pohár trpělivosti přetekl. A rozhodně se odmítal stát hercem, režisérem, scenáristou, zpěvákem či bavičem, jak to po něm tatínek chtěl.

Když začal podnikat, měl na chvíli klid. Do doby, než si vytvořil stálejší klientelu, pak se nenápadně někteří začali ptát na nápadně shodné jméno s celebritou a on se snažil odpovídat. Zapírat se také nedalo pořád. Postupně si jeho příbuzenského vztahu k slavnému otci přestal okruh lidí kolem něj všímat a byl klid. Konec konců od dětství po ničem jiném netoužil. Televizi nesledoval, do kina nechodil, tak jaký problém. Kdyby Václav sledoval televizi a četl obrázkové časopisy, mohl mít život jednoduchý i nadále.

Ale lidé a pan Václav míní, ale osud vše mění. Jednoho dne šel Václav po Václaváku a slyšel, jak na něj někdo volá. Otočil se a tam byla ona. Václav sice nesledoval televizi a měl pocit, že i když se ona spletla a volala jiného Václava, je to krásný důvod se s dotyčnou seznámit. Líbila se mu a samotného Václava překvapilo, že byla ochotná jít s ním na kávu.

Václav udělal mnoho chyb, nesledoval televizi, nečetl časopisy pro ženy a zamilovaný se nekoukal kolem sebe. Nemluvil, ona s mluvením vystačila za oba, a to se Václavovi líbilo. O tatínkovi jí řekl lety naučenou nepravdu, že je knihovníkem. Ona většinou mluvila hlavně o sobě, takže příbuzní pana Václava ji moc nezajímali. A to se panu Václavovi líbilo nejvíc.

Všechno bylo krásné a zalité sluncem, dokud nenastal den „D“ - sňatek. Nevěsta o rodičích pana Václava jenom něco málo slyšela, ale nikdy je neviděla. U rodičů nevěsty to bylo podobné. Pana Václava v den svatby nemile překvapilo množství bulvárních fotografů před obřadní místností. Přičítal to svému tatínkovi, zatnul zuby a řekl nevěstě „ano“. A tím se osud a staré české přísloví „odříkaného chleba největší krajíc“ naplnily.

Teprve po obřadu mu došlo, že s nevěstou to je složitější, než si myslel. Nemluvný introvert pan Václav, odmítající vše obtěžující, spojené se slavným otcem, si vzal jednu z hvězd showbyznysu, aniž to tušil. Toho, co od dětství nechtěl, měl nyní požehnaně a dvojnásobně. Ale co dělat, otce měl rád a svoji manželku také, tak se rozhodl pro řešení pro něj schůdné a pro všechny ostatní přijatelné. Změnit si úředně jméno. Je přesvědčen, že tím bude vše vyřešeno a on se ponoří do vytoužené anonymní samoty.

Pan Václav změnou jména snad najde svůj vnitřní klid a subjektivní pocit štěstí, ale je to jeho věc, a nikoho než sebe samého tím neobtěžuje.