Nechutné, barbarské režimy, jejichž levicová odnož nás sužovala a terorizovala dlouhých čtyřicet roků dvacátého století, mnoha generacím zničila život a uvrhla zemi do postupného úpadku. V listopadových dnech roku 89 jsem byl nadšený, když se rudý poklop nad naší okupovanou zemí rozplynul. Kdo čekal, že tehdy penzisté, nebo lidé krátce před penzí, budou hlavní silou odporu proti radikální změně, byl docela zaskočen. Jistě, voličské zázemí komunistů leželo zejména v penzistech, ale celkově to až tak dramaticky významná síla nebyla.

Zato generace tehdejších čtyřicátníků a padesátníků, dnes penzisté, nám nepozorovaně proklouzla mezi prsty. Ukázalo se, že až příliš velká část této generace si už svoje místo v nových podmínkách nenašla. Dokud mohli pracovat a mít nějaké příjmy, nijak se tato generace neprojevovala. Jenže běh času je poslal do penzijního věku. Bez ekonomických rezerv, často bez zájmu dětí, tráví svůj čas mezi stěnami domovů důchodců, nebo v léčebnách dlouhodobě nemocných. Ne všechna tato zařízení se starají o to, aby se tam stáří nestalo čekáním na smrt. Divoká privatizace devadesátých let, drtivě v režii komunistů, a početného zástupu estébáků, s dramatickým příchodem éry internetu a sociálních sítí, namíchal pro naši společnost velmi riskantní koktejl. Stejně, jako se postupně utrhli ze řetězu politici vez ohledu na budoucnost našich pokračovatelů, působí tak dnes voličské jádro hnutí ANO a SPD. Neplatí to samozřejmě paušálně pro všechny penzisty, ale celkově jsou čísla statistiky neúprosná.

Současní penzisté se stali snadnou obětí šmejdů, umně podsouvaných řetězových emailů a sprostě vylhané propagandy. Lze tedy pochopit, že mnozí penzisté se za této situace uchylují k nostalgii na dobu, kdy situace země a národa byla bezvýchodná, ale přežívat se v ní dalo. Ti, kdo živořili i tehdy pod hranicí lidské důstojnosti, byli režimem umně tajeni a skryti. Nebylo to až tolik složité. Monopol na informace byl absolutní, ne všude byl dostupný signál Svobodné Evropy, nebo Hlasu Ameriky. A máme problém. Petr Fiala včera dokázal, že si je tohoto maléru vědom v posledních větách svého vystoupení v televizní debatě.

Stáří bylo většinou spojováno se životní moudrostí, uvážlivostí a velkorysostí. Dnes a zítra už není čas přesvědčovat velkou část starší generace o pravdě. Teď bohužel nezbývá, než aby střední a mladá generace vzala osud do svých rukou a volila demokratické strany. Když nic jiného, pořád se alespoň zachová prostředí pro tolik potřebné řešení mnoha krizových faktorů, které na naši zemi dopadly. Ať už je to ekologie, dluhy státu, malá přidaná hodnota naší ekonomiky, neschopnost lepšího vyjednávání s našimi zahraničními partnery a podobně. Každému soudnému člověku přece musí být jasné, že pokračování současné politiky je titanic, který se rychle bude poroučet ke dnu. K tomu dnu půjdeme všichni. A ti nejzranitelnější a nejchudší jako první. Tak to fungovalo vždycky a všude. Možná je trochu drsné označit část lidí v penzijním věku za jádro ztracené generace. Ale rozhodně nedopusťme, aby těmto lidem brzo přistál přídomek generace prokletá.