Olympijské hry byly vždycky označovány za svátky sportu, přátelství, mládí a fair play. Dnes zahájené zimní olympijské hry v Pekingu jsou symbolem krachu ideálů olympionismu. Největší diktatura světa již od samého začátku zneužívá celou akci k propagaci svého režimu. Olympijský oheň do svých rukou vzal i člověk, který vlastníma rukama zabil několik indických vojáků. Soutěžit o medaile budou sportovci v zemi, kde jsou v internačních táborech terorizováni Ujgurové, kde je ničena svoboda Hongkongu, kde je systematicky ničena tibetská kultura, kde jsou zavíráni oponenti režimu a svobodný Tchaj-wan je skoro každodenně zastrašován. Nikde na světě nejsou zneužívány moderní technologie na sledování občanů v míře, jako se to děje v komunistické Číně.

Klub angažovaných nestraníků v prosinci loňského roku vyzval premiéra Fialu, aby česká republika diplomaticky bojkotovala olympiádu stejně, jako to učinily USA, Kanada, Austrálie, a další země. Jsem rád, že vzkaz sympatií a podpory obětem režimu nakonec svojí neúčastí politiků vyslala nedávno i česká vláda.

I v české společnosti slyšíme různé názory na pořádání olympiády. Některé známé osobnosti oznámily, že olympiádu nebudou sledovat a vyjádřily pohoršení nad porušováním lidských práv v Číně. Jiní odmítli údajnou „politizaci“ sportovní události. Ti zřejmě mají jiné životní priority – chvilkovou zábavu, odpočinek u televize,… než je otázka utrpení lidí a porušování jejich práv.

Naše země dvacet roků zažívala okupaci sovětskou armádou. V období komunistické „normalizace „ u nás hrál sport významnou politickou roli. Konkrétně to byl hokej a ještě konkrétněji hokejové zápasy se sovětskou sbornou. V těch chvílích se prakticky život v zemi zastavoval. Všichni jsme se v těch chvílích upínali k zástupnému pocitu, že můžeme dát okupantovi najevo, co si opravdu myslíme. Většinou naši hokejisté vydřeli, hnáni obrovskou motivací, vítězství. Jenže jsme měli problém. Jásot na konci zápasu skokově vystřídala každodenní realita – realita prázdnoty, útěku na venkovské chaty a chalupy a každodenní vykrucování se ze sevření Husákova loutkového režimu. A tehdy si člověk uvědomil skutečný význam svobody. Sport je smyslem života některých lidí. Nikdo jim to nebere, obdivujeme vytrvalost těch, co něco v tomto směru dokázali. Pořád ale je sport zábavou a nikdy by neměl být směňován za svobodu. Jenže tohle svým rozhodnutím o pořádání olympijských her v Pekingu mezinárodní olympijský výbor a ti, kdo pro to hlasovali, udělali. Ideály olympionismu, svobody, lidských práv předhodili k sebepropagaci teroristického režimu. Ze svátku sportu se stala zkomercializovaná fraška v zemi teroru.