Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážený pane předsedo.

Dovolte, abych i já řekl pár slov k problematice petice, kterou podepsalo 36 tisíc lidí, a to s vírou, že Senát je organizace, instituce, která může něco změnit. Těch 36 tisíc lidí samozřejmě nezná do hloubky problematiku vodárenství, ale je konfrontováno s tím, jaké ceny vody platí, je konfrontováno s tím, že se cena vody zdražuje, a je také informováno dlouhá léta, nejenom námi dvěma, o tom, proč tomu v mnoha případech tak je.

Já jsem se stal zastupitelem města Přerova v roce 1990 v prvních svobodných volbách. V roce 1993 jsem byl vyslán jako zástupce města do prvního představenstva VaK Přerov. VaK Přerov byl, řeknu, privatizován privatizačním projektem, který ve všech případech, prakticky všech VaK, koncipoval vedení, management dané vodárenské společnosti. Až na naprosté výjimky vedení těchto vodáren navrhovalo privatizační projekt, který předpokládal tzv. smíšenou společnost, to znamená města a obce, které dostaly akcie, vlastní infrastrukturu, tuto infrastrukturu provozuje, protože zisk vzniká z provozování, z prodeje vody, z odkanalizování odpadních vod.

Každý, kdo se zabývá problematikou zajištění vody pro obyvatelstvo, zemědělství a průmysl, by se měl seznámit také s tím, jak to dělají v jiných částech světa. Charakter vodohospodářského systému, který každý civilizovaný stát musí dříve či později vytvořit, je přirozeně modifikován přírodními podmínkami, množstvím podzemní a povrchové vody, úrovní srážek a také nároky, které klade na systém zemědělství a průmysl. Na našem území byl vždy dostatek vodních zdrojů, proto je pitná voda brána jako samozřejmost. V každé části našeho státu, na krajské či regionální úrovni, proto v minulosti vznikaly vodárenské podniky, které zajišťují dodávky kvalitní pitné vody a čištění odpadních vod. Mohou a existovaly samostatně. Vytvářejí systém přirozených lokálních monopolů. V období socialismu byly okresní a krajské vodárny ve vlastnictví státu a na celém území byla realizována jednotná cena vodného a stočného. Cena vody byla absolutně nesmyslná. Blížila se jedné koruně za kubík. Proto došlo k vnitřnímu zadlužování podniků a celého vodárenství. Stát Izrael, který v mnoha ohledech může sloužit jako vzor racionálního nakládání s vodou, budoval nesmírně složitý celostátní systém zásobování vodou, který je nucen využívat doslova každou kapku vody spadlé z nebe, vody z fosilních zdrojů, vody brakické, říční a odsolené. Byl slavnostně uveden do provozu v roce 1964. Stát Izrael vedle toho produkuje odpadní, vyčištěnou vodu, kterou deponuje do několika set obrovských zásobníků a prodává ji farmářům na závlahy. Nevypouští tedy vyčištěnou vodu, jak je to tady zvykem, do koryt řek. Voda patří v Izraeli podle zákona celému národu. V případě hospodaření s vodou se Izraelci vzdali soukromého vlastnictví a jeho tržního hospodářství, aby mohl vzniknout systém, který všem občanům zajišťuje rovný přístup k pitné a užitkové vodě.

Čím se tedy liší tento socialistický systém od toho našeho, který jsme v kuponových privatizacích atomizovali? Voda v Izraeli není dotována. Cena vody musí zajistit prostředky na opravy, rekonstrukce a inovace. Vodárenské podniky, tzv. VaK, vznikly u nás jako akciové společnosti a došlo k deetatizaci formou komunalizace. Část akcií vodárenských společností získali také soukromí investoři a některé fondy. Pravděpodobně to udělali proto, aby vlastnická struktura byla ještě nepřehlednější a zájmy akcionářů rozmanitější. Je jasné, že komodita, která zajišťuje veřejný zájem celé společnosti, si zaslouží něco jiného, jak obchodní společnost zaměřená na tvorbu zisku. Měla to být veřejně prospěšná společnost, ovládaná výhradně městy a obcemi, pokud odmítáme řízení státem, což jsme odmítli. I my v Přerově jsme stáli v roce 1992 před problémem, jak zajistíme na jedné straně přijatelnou cenu vody pro naše odběratele a na druhé straně potřebné opravy, rekonstrukce a investice ze zanedbané infrastruktury a výstavby čističek odpadních vod. Bylo nám jasné, že musíme obracet každou korunu a vyloučit každý zbytečný výdej.

Čím jsme se nelišili od našich zahraničních vzorů, byly lidské zdroje, schopný, ne však všehoschopný management a naši pracovníci ve výrobě. Vzhledem k naší objektivně složité ekonomické situaci nás překvapila křečovitá snaha a touha provozních společností převzít naše problémy na svá bedra. Protože se pohybujeme v prostředí kapitalistických vztahů a zákonitostí, zcela jsem od počátku vyloučil dobročinnost, charitu a přátelskou pomoc zahraničních investorů. Důvody, proč chtěli podnikat na našem zanedbaném infrastrukturním majetku, nemohly být jiné jak zištné.

V případě našeho VaK se nepodařilo vzhledem k jeho zachovalému charakteru získat pro tuto ideu našeho ředitele. Rozhodující však byl fakt, že představenstvo společnosti, ve které byli zástupci největších akcionářů, jako jeden muž prosazovali myšlenku i nadále provozovat naši vodárnu v podobě smíšené společnosti.

To znamená, nejen vlastnit infrastrukturu, ale také ji provozovat. Přesto část zastupitelů prosazovala vstup tzv. strategického partnera do společnosti a měla již připravené i personální obsazení vedení plánované soukromé společnosti a obecně infrastrukturní části podniku. Procesy, které probíhaly v letech 2001 až 2007 v Olomouckém kraji, přivedly tři významné politiky do dozorčí rady odnože zahraničního koncernu, a to pravděpodobně za odměnu. Sedí tam dodnes. S výjimkou jednoho, který se zasloužil o zavedení tohoto modelu v Prostějově. Ten se z nějakých důvodů vzdal této funkce. Nelze pominout ani hanebnou roli státu, který skrze své úředníky zcela rezignoval na svou kontrolní roli, když mohl pomocí zlaté akcie, kterou měl k dispozici, celému procesu vznikání koncernu zabránit.

Je děsivé, že 70 % vodáren se podařilo provozní model zavést. Přitom nic z toho, co bylo slibováno před vstupem, nebylo ze strany koncernu splněno. Nejenže nepřinesli peníze z dotací EU, oni znemožnili jejich čerpání příslušným VaK, do kterého infiltrovali a připravili tak některé vodárny o miliardy korun. Nezdražovali vodu pro odběratele do výše inflace, ale hrubě nad tento limit. Mají v drtivé většině výrazně dražší vodné i stočné.

Kdo je tomu vinen? O roli státu již byla řeč, samo sebou je to přirozená touha po penězích, u části vedení některých vodárenských společností, kteří dostali přidáno. Podivná role některých městských či obecních zastupitelů, kteří ekonomické záležitosti spojené se vstupem zahraničního provozovatele nechápou, nebo jim z jejich podpory myšlence plynou nějaké výhody. Obecně platí, že pro rozdělení společnosti pro provozní a infrastrukturní část může hlasovat, mám-li to cenzurovat, buď blb, nebo darebák. Co je věru ze všeho nejpodivnější, je skutečnost, že stát dosud nebyl schopen vyhodnotit prostým srovnáním ekonomiky smíšených a rozdělených vodárenských společností výhodnost toho či onoho modelu. Musí to být ovšem nezávislá revize, protože některé zastřešující instituce, které jsou k tomu zdánlivě kompetentní, jsou zcela pod vlivem zahraničních provozovatelů. Peníze ve vodárně vznikají jen provozováním, prodejem vody a čištěním odpadních vod. Zisk stejně jako v Izraeli musí končit tam, kde vzniká. V infrastruktuře, v modernizaci.

Na závěr mi dovolte jenom pár slov k tomu, co je obsaženo v publikaci, kterou jsme k této příležitosti poskytli vám všem. Pokud bych byl senátorem, měl bych v prvé řadě ambici problematice v celé šíři porozumět, nedá se to během 20 minut našeho vystoupení. Měl by se realizovat audit nezávislou institucí, která bude schopna posoudit výhodnost toho či onoho. Je to důležité pro akcionáře obchodní společnosti, kterými jsou dnes z převážné většiny města a obce, protože ti budou rozhodovat o tom, zda provozní model ponechat či přejít na provozování charakteru smíšené společnosti.

Senát je vnímán často jako jakási pojistka demokracie, nemůže ani abstrahovat nemravné metody, kterými provozní společnosti do našeho vodárenství pronikly. Senát by také mohl vyhodnotit roli státu, který měl být strážcem obrovského majetku, který převedl na obce a města v rámci privatizace našeho vodárenství. Ingerence státu v podobě zlaté akcie měla být, ale nebyla pojistkou proti nezodpovědnosti některých komunálních politiků.

A pokud by byli mezi vámi národohospodáři a vizionáři, mohli byste přispět k řešení otázky, jak v dalším období nakládat s vodou, zda by nebylo moudré zvážit, sice pozdě, ale přece jen konverzi akciových společností do podoby veřejně prospěšných společností. Tento detail by totiž významně přispěl k řešení otázky, jak formulovat ústavní zákon, který se má dotýkat všech otázek spojených s hospodařením s vodou.

Děkuji vám za pozornost.