S nástupem mladé generace potomků sudetských Němců se i slovník jejich vyjádření a požadavků mění. Ze stanov zmizel požadavek vůči naší republice na vrácení majetků a mladá generace v rámci evropské integrace a vstřícnosti obsažené v česko – německé smlouvě z roku 1992 a v česko – německé deklaraci z roku 1997 nahlíží na minulost svých předků s určitým nadhledem.

Proto i účast člena české vlády a ministra kultury Daniela Hermana (potomka antifašistů) na letošních sudetoněmeckých dnech je svým způsobem symbolická, neboť pro dnešní generaci Němců, Čechů, Moravanů i Slezanů nastal čas, aby se znalostí historie, jakkoli byla bolestná pro všechny strany, pohlédli společně do budoucna a začali budovat dobré sousedské vztahy v rámci sjednocené Evropy.

Pamětníci vymírají na obou stranách česko – německé hranice, a tak bude dobré si připomenout co předcházelo vysídlení sudetských Němců. V roce 1938 museli z českého, moravského i slezského pohraničí utéci všichni obyvatelé, kteří neměli německou národnost, a kteří se nehlásili k politice sudetoněmecké Henlainovy strany. Němečtí nacisté rozbili tehdejší Československou republiku, rozpoutali II. světovou válku a po zásluze byli poraženi.

Odsun německé menšiny z Československa a z Polska nevymyslel prezident E. Beneš, jak je mnohdy dokladováno, ale tento požadavek vznesl a také prosadil Neville Chamberlain za tehdejší Velkou Británii a právě on navrhl, aby po válce byly do Německa odsunuty všechny německé menšiny z těchto zemí, aby se jednou pro vždy tento etnický problém vyřešil, tak jak se to již v minulosti stalo mezi Řeckem a Tureckem.

Britská vláda přesvědčila vlády USA i SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem společných jednání byl pro všechny závazný Protokol Postupimské konference ze dne 2. srpna 1945. Následný odsun německého obyvatelstva z Československa a z Polska byl proveden na jeho základě, na základě společné dohody vítězných velmocí. Jelikož Československo odsun nenavrhlo, tak logicky za něj nemá žádnou právní a hmotnou odpovědnost. Odsun se konal pod dohledem Mezispojenecké komise a Československu se tehdy dostalo dokonce veřejného uznání za jeho humánní a kompletní provedení. Bohužel při odsunu (např. v Brně či v Ústí nad Labem) došlo k napadení německých obyvatel, kteří byli odsouváni do Rakouska a Německa, československými občany, kteří se mstili za válečná příkoří na nevinných civilistech.

Jakékoliv nároky ohledně odsunu by sudetští Němci či jejich potomci měli předložit a uplatňovat vůči tehdejším vítězným mocnostem USA, Velké Británii a SSSR. To ovšem za celých 67 let sudetští Němci neučinili, neboť právní souvislosti odsunu jsou jim známy, a tak až do nedávna vznášeli své domnělé nároky jen vůči Československu resp. České republice, v naději, že historie se zapomíná.

Skutečnost je taková, že Německo a sudetští Němci na základě dohody vítězných mocností nemají už žádnou možnost vznášet hmotné či finanční nároky plynoucí z nuceného vysídlení, protože Německo je doposud stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci ze dne 26. května 1952, doplněnou a později ratifikovanou v Paříži dne 23. října 1954 (Convention on the Settlement of Matters Arising out of War and Occupation, signed at Bonn on 26, May 1952, as amended by Schedule IV to the Protocol; on the Termination of The Occupation Regime in the Federal Republic of Germany, signed in Paris on 23. October 1954) 332UNTS219,  podle které nemůže už nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani proti jednotlivcům vzhledem k trvalému zabavení německého majetku (viz. kapitola 6, článek 3. této smlouvy), který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace, nebo náhradu za přímé následky jimi vyvolané války.

Podle kapitoly 8, články 1 této dohody nemůžou němečtí občané už nikdy uplatňovat žádné hmotné ani finanční nároky proti spojencům a jejich občanům a takové nároky nemohou být už nikdy projednávány ani německými soudy.

Podle článku 3, téže kapitoly, Německo, nebo jeho příslušníci nemůžou už nikdy uplatňovat žádné nároky proti spojencům a jejich příslušníkům, které vznikly z jakýchkoliv jejich činů nebo opomenutím mezi koncem války od 5. května 1945 až do nabytí ratifikační platnosti této smlouvy dne 5. května 1955.

Z výše uvedeného je tedy patrno, že na základě uvedené smlouvy, veškerý majetek německé vlády a jednotlivých Němců na území bývalého Československa přešel do plného vlastnictví Československé republiky a jejích občanů, jako povinná splátka na reparace za všechny válečné škody, které způsobili právě Němci vyvoláním II. světové války.

Skutečné válečné škody způsobené Německem Československu přitom vysoko přesahují zmíněný zabavený německý majetek. Německo navíc dodnes nezaplatilo bývalému Československu ani jejím nástupcům České republice a Slovenské republice jakoukoliv náhradu za válečné škody a je tedy naším dlužníkem.