Co se Listiny práv a svobod týká, sekulární princip českého státu je dán jasně. Máme zde Článek 2 odstavec 1: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ A pak také Článek 3 odstavec 1: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Tedy jednoduše: žádné státní náboženství, ale zaručená svoboda vyznání.

Často jsme na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy dotazováni, jak se chceme „bránit nadměrným požadavkům“ motivovaným tlakem na prosazení náboženských principů do škol. Ve skutečnosti je v naší zemí takových tlaků naprosté minimum, ale připouštím, že neexistence reálného problému nemá bránit přípravě na to, že by existovat mohl. Za sebe tedy shrnu principy, které hodlám držet po dobu, kdy budu vykonávat svoji funkci.

Díky zmíněnému sekulárnímu principu se v případných diskusích o náboženské svobodě ve školním prostředí alespoň teoreticky můžeme opřít o vcelku reprezentativní sbírku evropských soudních rozhodnutí v oblasti náboženských zvyklostí a symbolů.

V některých evropských zemích proběhly například spory o „nevepřovou“ školní stravu (což je podstatné pro muslimy, ale také pro židovské věřící). Náš postoj k věci vychází z francouzských zkušeností a říká: České instituce nemusejí zaručovat studentům a žákům nevepřovou variantu stravy. Jak francouzské autority, tak i Evropský soud pro lidská práva v této věci dospěly k názoru (podle mne naprosto správně), že sekulární stát garantuje svobodu vyznání, nikoliv však, že poskytne každému to, co potřebuje, aby mohl praktikovat své náboženství. Na okraj: Pokud nyní existují v České republice určitá omezení a normy na podíl vepřového masa ve školním stravování, jsou dány čistě a pouze zásadami zdravé výživy a nemají nic společného s náboženskými zvyklostmi. To říkám především proto, že nedávno sociálními sítěmi proběhlo tvrzení, že kvůli muslimům omezujeme vepřové ve školních jídelnách.

I v České republice se objevila otázka zahalování. Samozřejmě byla ihned nekonečně zpolitizovaná (máme tady určitý zvyk, že si část politického spektra bere děti jako rukojmí a živé štíty pro získávání popularity). I zde ale místo plamenných výkřiků bude lépe obrátit se k soudním autoritám.

On totiž existuje jednoznačný (i když kritizovaný), ale opakovaně potvrzený evropský soudní názor, že je možné zakázat nošení některých druhů šátků či oblečení ve školách. Teď skutečně nehodlám řešit rozdíly mezi nikábem a burkou na straně jedné a hidžábem, jašmakem či čádorem na straně druhé – hovořme prostě o oblečení, které zakrývá tvář nebo část tváře, přičemž nejde o oblečení vyvolané vnějšími podmínkami (zima), ale o vyjádření společenského postavení definovaného na základě náboženství.

Původní francouzské rozhodnutí o zákazu zahalování stojí mimo jiné na argumentaci, že sekulární stát může zamezit demonstraci náboženské příslušnosti výraznými symboly, neboť tyto symboly porušují sekulární princip. Evropský soud pro lidská práva při posuzování francouzského zákonodárství také konstatoval, že zahalování ve školách (i obecně na veřejnosti) je možné zakázat. Avšak přišel s poněkud širším odůvodněním. Podle něj je podmínkou soužití dodržování daných sociálních norem – řeč byla o splnění „minimálních požadavků na život ve společnosti“ a o „vzájemném soužití“. Zahalování bez zjevného důvodu (například počasí) pak lze považovat za porušení podmínek soužití a sociálních norem. V podstatě tak soud rozhodl o tom, že sociální norma, jakkoliv jde o pojem dosti vágní, má přednost před náboženskou zvyklostí deklarovanou na veřejném prostranství. Pokud bychom šli na dřeň zjednodušení, pak bylo řečeno, že podle Evropského soudu určitý způsob oblečení vyjadřuje v daném náboženském kontextu postavení, které je v rozporu s republikánským a sekulárním systémem společnosti. Neboť ten zahrnuje mimo jiné rovnost pohlaví. Podle soudců dále není podstatné, že se žena zahaluje dobrovolně, z vlastní vůle a z rozhodnutí dodržovat náboženskou zvyklost.

I když tyto rozsudky vesměs vycházejí z francouzských sporů a tedy řeší vztah v jiném právním systému, Evropský soud pro lidská práva je autoritativní instituce a tedy je možné smysl jeho rozsudků a nahlížení problému (s jistou značnou opatrností) vztahovat i k dalším zemím. Čili i k České republice.

Zmíněné rozsudky se týkají dvou nejčastějších problémových oblastí a tedy zřejmě i dvou oblastí, které se mohou stát potenciálními problémy i v České republice. Jelikož v daných věcech neexistuje domácí precedent (nedávná „šátková aféra“ jím nebyla, protože v ní se nakonec otázka šátku ani nedostala na pořad dne), bude se můj úřad ve své praxi řídit i nadále masarykovskou tradicí sekulárního školství a názory Evropského soudu pro lidská práva.