Vážená paní ministryně, nepřítomní ministři (vládní lavice je zcela prázdná), dámy a pánové, jsem ráda, že mohu pár poznámek k tomu říci, a jsem také ráda, že z vystoupení některých kolegů prostřednictvím pana předsedajícího jsem zjistila, že i ten tisk četli. Nedá se to ovšem říct o všech.

Když jsme se tady bavili o nějaké ideologii nebo o základním přístupu, také já se pokusím říci, v čem se liší přístup můj a jistě dalších kolegů z TOP 09 od přístupu, který prosazuje tato novela. Základní věc spočívá v tom, že hovoříme a tak trošku mícháme povinnost vzdělávání, povinnost vzdělávat se, povinnost vzdělávat a povinnost chodit do školy. Tady by bylo velice zajímavé provést mezinárodní srovnání, protože někde je skutečně povinné vzdělávání a u nás je povinné chození do školy. A to je právě třeba taková velice neorganická věc v téhle té novele, protože paní ministryně celkem inteligentně se snaží vysvětlit a asi to i myslí vážně, že tady jde o povinné vzdělávání, ale my všichni dobře víme, že koncepce naší školy je postavena na povinné školní docházce.

Pak máme další věc. Nikdo nezpochybňuje, určitě nikdo z nás a ani nikdo vně této Poslanecké sněmovny, že není možné s dítětem pracovat až tehdy, když nastoupí do první třídy základní školy. Tedy je jasné, že povinné předškolní vzdělávání je logicky nezbytné už proto, že snad nikdo z nás nezpochybňuje Úmluvu o právech dítěte, a to je, že dítě má právo na to, aby bylo dbáno o jeho řádný rozvoj, jak fyzický, tak intelektuální, jak rozvoj mezilidských vztahů, že dítě má právo na to, aby bylo nějakým způsobem regulováno a zároveň podporováno v tom, aby si osvojilo patřičné postoje, určité dovednosti právě třeba v navazování mezilidských vztahů a vůbec ve vidění světa.

Ale to, v čem my jsme v naprostém rozporu, je, kdo to má tomu dítěti před tím, než začne chodit do základní školy, kdo má tu povinnost toto zajistit. Domníváme se, že tuto povinnost mají rodiče, protože především za zdravý vývoj dítěte nesou odpovědnost rodiče. Čili rodiče to mají z našeho pohledu zajistit. A pak můžeme mluvit o tom, kde to budou zajišťovat. Čili většina rodičů je schopna zcela jistě, a proto jsme byli hrozně jaksi rozezleni jarním návrhem novely, kde se mluvilo o tom, že rodič se může doma věnovat jenom tehdy, když má maturitu. To bylo strašné. To samozřejmě v této novele se už zaplať pánbůh neobjevuje. Ale i tak rodič má odpovědnost, má jistě také schopnost. A pakliže se rozhodne, že tuhle tu svoji odpovědnost bude plnit prostřednictvím mateřských škol zřizovaných obcemi atd. atd., tak má na to právo, ale to právo už má teď ještě před tím, než bylo první čtení novely školského zákona. Rodiče toto právo mají.

Kdybychom se měli dostat k tomu, že je tady, a tady jsme zase, každý se nedíváme na svět a na život společnosti trošku z jiné strany, kdybychom se měli dostat k tomu, že je tady prezentovaná jako radostná zpráva, že právo na umístění dítěte v mateřské škole bude od čtyř let, pak od tří let, nepřekročíme dva roky, tak já si nemyslím, že to je radostná zpráva. Myslím si, že to je zpráva o tom, že vlastně motivujeme rodiče, aby se vzdali odpovědnosti za výchovu svých dětí, za druhé že vlastně se nám skoro líbí, když se nevytvoří dostatečně pevné vazby mezi rodiči a dětmi, ale to není jen mezi rodiči a dětmi, ale i mezi dalšími generacemi, že vlastně nám jde o to, abychom ty děti nějak umístili a tím budeme nejlepší, a trošku zapomínáme, že tím podporujeme, aby vyrůstala další generace dětí, které až se jejich rodiče ocitnou v postproduktivním věku, je taky budou chtít umístit. A zase stát zajistí, aby se umísťovali. Copak žijeme ve společnosti, kde se soustředíme jenom a kde na tom má být nejlépe člověk dospělý v produktivním věku? A malé děti a seniory budeme někam odkládat?

Proto jsme tak velmi jaksi v rozpacích. Tahle novela k tomu směřuje právě i těmi sliby, že půjdeme ještě dál, resp. děti se budou dříve dostávat pod vliv státu, dříve se budou dostávat. A při vší úctě učitelům a vychovatelům v mateřských školách dříve budou, nastane situace, že jejich základní postoje bude určovat někdo jiný než rodiče. A rodiče často vůbec nebudou vědět, kde se to vlastně v těch dětech vzalo.

Řeknu vám příklad. Jsem gymnaziální pedagog. Ve společenskovědních seminářích a v hodinách psychologie jsem strašně často mluvila s těmito inteligentními mladými lidmi o tom, co nejvíc poznamenávalo jejich vývoj.

Tito mladí lidé si často nevzpomněli, co bylo před rokem, ale všichni si vybavovali své zážitky z mateřské školy. Ale ty malé děti to neřeknou doma, to je neznámý svět, který probíhá v mateřských školkách. A pak je pár hodin, když to dobře dopadne, které stráví s dětmi rodiče. Já teď znovu nechci říct, že celá ta novela je špatně. Dokonce nesouhlasím s pány kolegy, kteří říkají, že není dobré, aby se vrátily povinné jednotné přijímací zkoušky. Ne proto, že nedůvěřuji ředitelům, že by si neuměli zařídit přijímací řízení. Ale prostě proto, že my skutečně procentuálně máme čím dál více středních škol, na které se ty děti dostávají prostě zadarmo. Oni pro to nemusejí nic udělat. Jejich zákonní zástupci podepíší přihlášku a někam ji odnesou. A já tedy žiji z vlastní zkušenosti v tom, že když se k něčemu dostanu úplně zadarmo, tak za prvé si toho nevážím, že chodím do školy, pak se divíme, že děti nejsou motivovány ke studiu. A za druhé, já si těmi zkouškami přece ověřím, že na to mám. A budu pak mít určitou sílu a energii, i když klopýtnu, i když mi někdy něco nepůjde, tak si řeknu: No ale já přece na to mám, já jsem sem ty zkoušky udělal.

Co se týká bodu novely týkající se povinné maturitní zkoušky z matematiky, tam bychom asi o tom mohli povídat dlouho. Já za sebe, protože jsem, jak říkal pan Werich, oběť humanitní blbosti, mám humanitní vzdělání, já za sebe mohu říci, že matematika a povinná maturitní zkouška z matematiky podle mě ukazuje, že nejsme schopni jiným způsobem ověřit, že se student, který jde k maturitě, naučil během svého vzdělávání kriticky a samostatně myslet. Možná, že by byl i jiný způsob. My jsme zatím na lepší nepřišli. Takže neodsuzuji maturitu z matematiky. Ale, to už jsem paní ministryni také prostřednictvím pana předsedajícího říkala. Jestliže řekneme, že to je za čtyři roky, paní ministryně možná že tady znovu v novém volebním období bude, ale není to jisté, a my neustále narážíme na to, že vlastně v tom školství je tak strašně variabilní půda, tak nejistá půda, že nikdo ničemu nevěří. Teď když teď najednou tady peskujeme, že měli vědět na UJAK a měli si co prověřit, a najednou 700 lidí, kteří mají studovat něco, k čemu jsme je zákonem donutili, protože většinou jsou to vysokoškoláci, tak oni tomu prostě nevěří. Teď taky nemají důvod věřit tomu, že bude v roce 2020 povinná maturitní zkouška. Já sice chápu, že to Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy možná neumí líp vymyslet a že se jako chytá toho bodu, že aby od prvního ročníku už to věděli. Ale dámy a pánové, každý, i když má základní školu, přece musí mít nějakou matematickou gramotnost. Na to vůbec nemusí mít maturitu. Čili nějaký standard ve vzdělání v oblasti matematiky musí být zaručen a není pravda, že teď není zaručován. Prostě pro mě to zase odsouváme a budeme se zlobit až za čtyři roky budeme říkat školám: Vy jste se na to nepřipravily. No prostě připravují se na to jenom ti, kterým se to zrovna líbí, protože vědí, že školní prostředí je nestabilní. A nedivme se potom, že učitelé, kteří mají za úkol varýrovat (?) mezi divnou legislativou, která se pořád mění, a dodržet aspoň ty základní standardy, které se týkají vzdělávání, tak jsou výjimečně rezistentní proti všem novelám a proti všemu. A doufají, že zase se někomu rozsvítí a nějakým způsobem se to změní.

My, TOP 09, jsme se shodli na tom, že nebudeme bránit nějak razantně tomu, aby novela školského zákona prošla do druhého čtení. Tím nechceme říci, že nám nepřipadá jednoznačně zbytečné deklarovat povinnou tzv. předškolku, jak se tomu pracovně říká, protože tvrdíme, že to je povinnost rodičů a že jen na nich je, jakým způsobem to zařídí pro to dítě.

To, co stát má udělat a to, co nutné je, poskytnout rodičům servis. A servis poradenský, servis metodický. To si rodič může rozhodnout třeba u čtyřletého dítěte, že ho chce pomalu připravovat, protože ví, že to dítě se sice vyvíjí, mnohdy velice rychle. Víme, že v životě dítěte, ve vývoji, někdy i během půl roku dojde k překvapivé změně. Proto je ten rytmus, že by do poradny nebo do nějakého konzultačního zařízení se mělo jít hned na podzim po dosažení pátého roku. To je všechno v pořádku. Ale prostě celkově je to zbytečné. A snad za mě by to mohlo projít anebo pro mě by to bylo akceptovatelné jedině tehdy, kdybychom skutečně deklarovali: Ano, máme předškolní vzdělávání v mateřských školkách a v dalších zařízeních, ale také individuální neboli domácí. A tento systém byl garantován až do druhého stupně, to znamená do skončení povinné školní docházky na základní škole.