O tom by však primárně měly rozhodnout interní kontrolní orgány. My jako společnost se zkusme na chvíli zastavit a popřemýšlet nad přiměřeností politického boje. Vymyká se nám kontrole. A zatímco neadekvátní jednání příslušníků policejního sboru lze vyřešit individuálním potrestáním chybujících jednotlivců, vyhrocenou a polarizovanou politiku napravíme o poznání hůře. Na vině jsou jak populisté, tak i mainstreamové strany, které na agresivní rétoriku naskakují. Babišovi „fašisté“ nebo „proruští agenti“ z dílny SPOLU. Obě strany obětovaly schopnost politického kompromisu a uznání legitimity oponenta na oltář permanentní kampaně a levných politických bodů. Vítězem bude vždy populismus a s největší pravděpodobností krajně pravicový.

Desítky let se sociologové a politologové snaží nalézt geniální vysvětlení pro nárůst podpory populistů a antisystémových stran. Jedni to vysvětlují teorií o vítězích a poražených globalizace (či v našem prostředí Sametové revoluce). Jiní hledají příčiny v pocitu ohrožení vlivem migrace. A najdou se i tací, kteří si svoji práci až příliš zjednodušují a populismus připisují nevzdělanosti či touze nižších sociálních vrstev se „mstít“ těm „úspěšným.“ S výjimkou posledně zmiňovaného se dá souhlasit se vším. Navíc výčet hypotéz a tezí není kompletní. Podstatné je uvědomit si, co člověk – volič cítí, když se odhodlá volit populistu, nedej bože krajně pravicového. Frustrace, strach a zejména mnohdy silně oprávněný dojem ze ztráty respektu okolí. Už starověcí antičtí myslitelé poznali, že duše každého člověka baží po úctě a respektu. Po uznání toho, kým jste. Zvláště pravicoví populisté si toho jsou dnes dobře vědomi. Každý apel na „zdravý selský rozum“, odpor proti všemu zvnějšku a snaha nalézt jasného viníka problému – to vše míří na naši odvěkou touhu po uznání a obavy z jeho ztráty.

V moderní společnosti se uznání vždy odvíjelo od vaší práce. Po druhé světové válce, ve zlaté éře střední třídy, měli manuálně pracující (dělníci) dostatečné ekonomické jistoty a sociální status. Jejich práce jim nepřinesla závratné bohatství, stačila ale na to, aby na ni byli hrdí a přinášela jim respekt. Otrocké sledování potřeb trhu a politika podmaněná neoliberalismem toto rozbila. Jednotlivci i celé státy jsou náhle lehce nahraditelní. Nadnárodní firmy využívají globální povahy kapitálu a vydírají státy zejména v oblasti daňových úlev či výše mezd. „Nepolevíte? Půjdeme jinam.“ Vlády se nedokáží nebo mnohdy ani nechtějí bránit. Každý z nás si pak právem klade otázku, jak nás může současný systém ochránit? A populisté ihned naběhnou s jasnou odpovědí: „Nemůže! My ale ano!“ Ještě výrazněji na nás pocit nahraditelnosti dopadá v individuální rovině. Jakékoliv oprávněné požadavky na růst mezd jako docenění vaší práce se setkávají s tvrdými protiargumenty milovníků trhu. „Nelíbí se ti, kde pracuješ? Najdi si něco jiného. My na tebe náhradu seženeme hned.“ Nahraditelnost ničí vaši sebeúctu. A ničí vaši důvěru ve vlastní budoucnost. Pokud vás nerespektují a nemáte v současném systému své místo, proč ho podporovat? „Nepodporujte!“, křičí již vždy připraveni populisté. Řekněte, odolali byste?

Jak to ale souvisí se současnými přestřelkami na politických mítincích Andreje Babiše? Dost. Do značné míry mají pravdu ti, kteří tvrdí, že Babiš jen sklízí ovoce své agresivní kampaně. Vzpomeňme si na srpen a září 2021. „Žádní migranti! Piráti jsou vlastizrádci. Brusel ohrožuje naši národní suverenitu. Je to kampaň!“ Výkřiky, které lze možná přejít s posměškem či lehkou nadávkou na toho „prokletého Prchala“. Ale rovněž výkřiky, které nachází své publikum. Vystrašené ze ztráty své pozice ve společnosti. S obavami, že nový svět přicházející zvnějšku, pro ně nepřináší nic dobrého. Babišovi stratégové to ví. Ví, že strach je v politickém marketingu nejsilnější emoce. Ví, že se vždy snáze mobilizuje proti něčemu, než za něco pozitivního. Využili toho. Využili a stále využívají nás všechny. Přestože se tak Andrej Babiš nebo Tomio Okamura tváří jako ti, kteří mají o osudy lidí upřímnou starost, jsme pro ně jen jednoduchý nástroj k získání moci. Čím více se budeme bát a budeme si nejisti sami sebou, tím lehčí práce pro ně. Proto musí neustále stupňovat svoji rétoriku. Čeho jsme se báli včera, dnes už nemusí stačit.

V této situaci můžete jako politik udělat dvě věci. Držet dekórum nebo se nechat také strhnout. První chrání kultivovanost politiky a de facto demokracii jako takovou. Druhá varianta vám pravděpodobně přinese volební úspěch. Zato si však vybere daň v podobě dalšího dělení společnosti. SPOLU se hezky spolu vydalo cestou vyhrocení. Přestože sněmovní kampaň je u konce, nadále od představitelů ODS či TOP09 slyšíme, jak je Andrej Babiš v podstatě takový menší Putin. Ohrožení národní bezpečnosti. Prostě ZLO. Kdo by pak nešel aktivně proti zlu demonstrovat? Střetávat se s příznivci protistrany? Vzájemně se pozurážet, strkat do sebe, křičet? Pamatujte na volební plakáty SPOLU: „Zlo, které musíme zastavit.“

Nenechte se mýlit. Tento text není obrana Andreje Babiše, populisty, který nikdy nebude respektovat hodnotu člověka. Naopak je varováním před jeho úspěchem. Nebo úspěchem těch, kteří se nyní pochechtávají na bronzové příčce volebních průzkumů a očekávají další eskalaci. Když se politika změní ze soupeření oponentů v otevřený boj nepřátel, demokratický systém je oslaben a není dostatečně odolný vůči nástrahám zevnitř i zvnějšku (ruský medvěd má sice dost práce, ale ze zřetele nás nespouští).

Emoce lidí jsou jako zápalky. Dokáží vzplanout mnohdy tak silně a rychle, že vás spálí. Nehrajme si s nimi. Navraťme politice smysl. Do středu politických a veřejných debat vraťme otázku důstojnosti člověka a respekt k jeho životu. Tento úkol nyní stojí před sociální demokracií. Sice je oslabena, ale její povinností je se sebrat a nasměrovat vyhrocené emoce lidí pozitivním směrem. A chyby, které v minulosti učinila, budiž pro ni dostatečně silným varováním před vylekanými kompromisy. Tentokráte jde o víc, než prchlivé volební preference. Jde o to, zda žár rozhněvaných a nesmiřitelných táborů nespálí nás všechny.

Daniela Ostrá