O tom by však primárně měly rozhodnout interní kontrolní orgány. My jako společnost se zkusme na chvíli zastavit a popřemýšlet nad přiměřeností politického boje. Vymyká se nám kontrole. A zatímco neadekvátní jednání příslušníků policejního sboru lze vyřešit individuálním potrestáním chybujících jednotlivců, vyhrocenou a polarizovanou politiku napravíme o poznání hůře. Na vině jsou jak populisté, tak i mainstreamové strany, které na agresivní rétoriku naskakují. Babišovi „fašisté“ nebo „proruští agenti“ z dílny SPOLU. Obě strany obětovaly schopnost politického kompromisu a uznání legitimity oponenta na oltář permanentní kampaně a levných politických bodů. Vítězem bude vždy populismus a s největší pravděpodobností krajně pravicový.

Desítky let se sociologové a politologové snaží nalézt geniální vysvětlení pro nárůst podpory populistů a antisystémových stran. Jedni to vysvětlují teorií o vítězích a poražených globalizace (či v našem prostředí Sametové revoluce). Jiní hledají příčiny v pocitu ohrožení vlivem migrace. A najdou se i tací, kteří si svoji práci až příliš zjednodušují a populismus připisují nevzdělanosti či touze nižších sociálních vrstev se „mstít“ těm „úspěšným.“ S výjimkou posledně zmiňovaného se dá souhlasit se vším. Navíc výčet hypotéz a tezí není kompletní. Podstatné je uvědomit si, co člověk – volič cítí, když se odhodlá volit populistu, nedej bože krajně pravicového. Frustrace, strach a zejména mnohdy silně oprávněný dojem ze ztráty respektu okolí. Už starověcí antičtí myslitelé poznali, že duše každého člověka baží po úctě a respektu. Po uznání toho, kým jste. Zvláště pravicoví populisté si toho jsou dnes dobře vědomi. Každý apel na „zdravý selský rozum“, odpor proti všemu zvnějšku a snaha nalézt jasného viníka problému – to vše míří na naši odvěkou touhu po uznání a obavy z jeho ztráty.

V moderní společnosti se uznání vždy odvíjelo od vaší práce. Po druhé světové válce, ve zlaté éře střední třídy, měli manuálně pracující (dělníci) dostatečné ekonomické jistoty a sociální status. Jejich práce jim nepřinesla závratné bohatství, stačila ale na to, aby na ni byli hrdí a přinášela jim respekt. Otrocké sledování potřeb trhu a politika podmaněná neoliberalismem toto rozbila. Jednotlivci i celé státy jsou náhle lehce nahraditelní. Nadnárodní firmy využívají globální povahy kapitálu a vydírají státy zejména v oblasti daňových úlev či výše mezd. „Nepolevíte? Půjdeme jinam.“ Vlády se nedokáží nebo mnohdy ani nechtějí bránit. Každý z nás si pak právem klade otázku, jak nás může současný systém ochránit? A populisté ihned naběhnou s jasnou odpovědí: „Nemůže! My ale ano!“ Ještě výrazněji na nás pocit nahraditelnosti dopadá v individuální rovině. Jakékoliv oprávněné požadavky na růst mezd jako docenění vaší práce se setkávají s tvrdými protiargumenty milovníků trhu. „Nelíbí se ti, kde pracuješ? Najdi si něco jiného. My na tebe náhradu seženeme hned.“ Nahraditelnost ničí vaši sebeúctu. A ničí vaši důvěru ve vlastní budoucnost. Pokud vás nerespektují a nemáte v současném systému své místo, proč ho podporovat? „Nepodporujte!“, křičí již vždy připraveni populisté. Řekněte, odolali byste?