Včeřejší Václavák otevřel debatu, jak je možné, že odbory přitáhnou na demonstraci proti chudobě a vysokým cenám pár tisíc lidí, zatímco krajní pravice na podobnou akci dostane horní desítky tisíc lidí.

Upřímně řečeno, nevím, ale znovu mi to připomnělo jednání o Směrnici o minimální mzdě. Na první dobrou by člověk čekal, že tomuto jednání budou dominovat země jako Švédsko a navrhovat co největší čísla, protože "to jsou přece ti největší socialisti v Evropě, že jo".

Tak právě Švédsko žádné číslo stanovovat nechtělo. Švédové totiž ani formálně v zákoně žádné číslo nemají. Cca 90 % pracovních smluv je tam totiž pokryto kolektivním vyjednáváním. To znamená, že odbory (!) jednají se zaměstnavateli a vyjednají to.

Z českého pohledu to zní jako naprosté UFO, protože v našich podmínkách pokrývají odbory pouze něco přes 30 % a čeká se, že nějakou minimální mzdu stanoví stát. Ostatní státy střední a východní Evropy jsou na tom ještě hůř. Podobně tristní je srovnání relativního počtu členů odborů a dalších statistik.

V lehce obskurní debatě o výši platu Josefa Středuly a jeho prezidentských ambicích by asi neměla zaniknout podstatnější skutečnost - české odbory fungují na zlomek výkonu svých západoevropských protějšků. Můžeme se bavit o tom, jestli je to zákonným nastavením, personálním obsazením vedení odborů nebo prostou neochotou obyčejného Čecha se do odborů vůbec zapojit.

Každopádně by bylo dobré si to připomínat v dalších debatách na téma "proč platy v Česku stojí za ***" a "proč s tím nikdo nic neudělal". Jinak totiž nakonec odpovědi na tyhle otázky dodají lidi jako Tomia Okamura nebo jiná národně-socialistická strana práce Česka.

Mapka pokrytí kolektivním vyjednáváním v Evropě je ZDE.