Tato tvrzení však nemusejí být nezbytně správná. Je možné, že fungující demokracie v sobě obsahuje procesy, které vznik těchto stran přímo či nepřímo podporují? Zkusme si tři takové procesy popsat.

Teorém voliče mediána

V roce 1929 formuloval americký ekonom a matematik Harold Hotelling článek Stability in Competition, neboli Stabilita v konkurenci [1]. V ní popsal problém tzv. voliče mediána. Ten lze vysvětlit na jednoduchém příkladu. Uvažujme pláž, na jejíž krajích se nacházejí dva prodavači zmrzliny. Lidé na pláži kupují zmrzlinu čistě podle toho, ke kterému stánku mají blíže. Dříve či později se jeden z prodavačů rozhodne navýšit své tržby přesunutím svého stánku blíže ke středu, druhý samozřejmě reaguje obdobnou akcí. Výsledek je zřejmý. Oba prodavači stojí vedle sebe ve středu pláže, což je onen hledaný bod stability.

V politice se „přesunutí stánku“ označuje jako „rozkročení se“ [2], neboli zmírnění některých částí politického programu tak, aby se povedlo nalákat nové voliče. Tato taktika rozhodně není našim stranám cizí [3]. Při lapání hlasů se vyhýbaly příliš kontroverzním tématům a jejich vlády byly poznamenány strachem, aby se náhodou některé voličské skupině příliš neznelíbily. Nepopulární kroky se staly tabu především před volbami, což je pohříchu téměř pořád [4]. Výsledkem byl fakt, že se strany staly nečitelnými či dokonce nedůvěryhodnými a voliči získali pocit, že ať už byl zvolen kdokoli, skoro nic se reálně nezměnilo. Důkazem budiž fakt, že počet voličů, kteří se rozhodují na poslední chvíli, dramaticky vzrostl.

V realitě existuje možnost otevření nového stánku, tj. vstup nového konkurenta na politické kolbiště. Nově vstanuvší bojovníci se však potřebují odlišit do stávajících. Musejí nabídnout něco nového, aby nesplynuli se stávajícími strukturami. Silná rétorika a uchopení kontroverzních témat se ukazují jako užitečné nástroje. Tato strategie je současně jedním z typických znaků protestních stran.

Rozšiřování státní agendy

Tendence rozšiřování státem řízené agendy trvá v západních státech desítky let. Lze ji snadno ověřit například např. vývojem velikosti státních výdajů nebo počtem zákonů a regulací.