Před několika málo dny jsme slavili jedno výročí a vzpomínali na druhé. Tím oslavovaným bylo 20. výročí od našeho podpisu Severoatlantické smlouvy, coby přístupového dokumentu nezbytného k přijetí do NATO. Tím druhým, vzpomínkovým výročím bylo osmdesát let od okupace zbytku Československa fašistickým Německem, ke kterému došlo 15. března 1939. Jen pár měsíců poté, co nás naši spojenci zradili a podepsali v Mnichově zrádcovskou smlouvu. Ta, ve své podstatě, vystavila „stop“ ambicím ČSR bránit se silou proti agresi fašistického Německa.

Nejprve pár vět k tomu prvnímu, oslavovanému výročí. Dvacet je dostatečně dlouhá doba, abychom mohli zhodnotit, jak naše obranná organizace funguje. Stejně důležité, ne-li důležitější je také prověrka toho, jak jsou naši spojenci věrohodní. Vždyť právě oslavná slova o spojenectví v rámci NATO byla slyšet z vystoupení našich předních politiků, většiny představitelů parlamentních politických stran a ze všech (nejen) veřejnoprávních masmédií. Naše historická paměť (pokud nám ještě nějaká zbyla) by nám měla být vodítkem. Vždyť máme vlastní, smutné zkušenosti s jednáním našich spojenců v minulosti a s jejich věrohodností. O to více bychom měli být ostražití. Vždyť známou pravdou je rčení: Kdo se nepoučí z chyb ze své minulosti, bude je nucen opakovat i v budoucnosti. A já dodávám, že je bude opakovat se stonásobnými oběťmi.

Pokud si pozorně přečteme Severoatlantickou smlouvu (mnohdy se mylně interpretuje jako Washingtonská smlouva), tak zjistíme, že podstatnou a zavazující částí této smlouvy je pouze čl. 1. Ten jasně hovoří o tom, že: „Smluvní strany se zavazují, jak uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky …“. Z uvedeného vyplývá, že tento způsob řešení mezinárodních sporů je závazný jak pro celou koalici NATO, tak i pro jednotlivé účastníky této smlouvy!

Podíváme-li se na uplynulých 20 let od našeho vstupu do této obranné aliance NATO, vidíme, že došlo k celé řadě excesů. Připomenu jen několik z nich.

1999 – 24. března bylo zahájeno bombardování Srbska letectvem některých členských zemí NATO. ČR k této operaci poskytla svůj vzdušný prostor (pouze 12 dnů poté, co se stala členem NATO). Válečná operace proběhla bez mandátu OSN. Jednalo se tedy o agresi a nezákonnou válku spolu s naší účastí.