Systém financování regionálního školství, konkrétně škol s veřejným zřizovatelem podle školského zákona, se měl podle původního záměru změnit už od 1.ledna 2019. Část politiků a ředitelů škol se vyslovuje proti této změně, ale Piráti se po prostudování mechanismů i nedávno vydaných tabulek nových parametrů rozhodli přechod k novému systému podpořit. Proto tímto textem shrnujeme podstatné rysy stávajícího i nového systému i to, jak vnímáme jejich dopady na učitele, ředitele a výuku – a kde stále identifikujeme podstatné slabiny systému.

Kapitační systém

Dosavadnímu systému se přezdívá „kapitační“. Každý žák nese škole, kterou navštěvuje, určitý objem financí. Každému řediteli se základní příjmová stránka rozpočtu školy tvoří jednoduše: počet žáků v každé věkové kategorii vynásobí částkou „na hlavu“ (částku určuje každý kraj zvlášť podle množství peněz jemu poslaných ministerstvem) a pak položky všech věkových kategorií sečte. V rámci této částky je vyhrazená kapitola nároková (na tarifní platy) a nenároková (na osobní ohodnocení a odměny) zvlášť pro pedagogy a nepedagogické pracovníky, a na ostatní neinvestiční výdaje (na provoz a pomůcky). Investiční prostředky (na opravu střechy, na stavbu tělocvičny) nejdou tímto kanálem – nejsou přímo přidělované MŠMT a jejich vyhrazení je výhradně na zřizovatelích.

Obhájci tohoto systému mezi výhodami jmenují, že:

• Je jednoduchý a tím transparentní;
• Motivuje ředitele k fiskální efektivitě (např. aby nedrželi nadbytečné učitele, snižovali energetickou náročnost budov atd.);
• Motivuje ředitele k soutěži (!) o žáky a tím k vytváření všeho dobrého ve škole: kvality vzdělávání, přátelské atmosféry, k údržbě a rozšiřování prostor, vybavení atp.

Kritikové tohoto systému zdůrazňují, částka přidělená škole za žáka, stojí na průměru celostátních a celokrajských výdajů předchozího roku.

• Aritmetický průměr znamená (na republiku a pak na kraj), že asi polovina škol dostane o něco víc, než nezbytně potřebuje na platové tarify, polovina o něco méně. Deficit na tarifních platech se sanuje z kapitoly nenárokové a následně tak část škol ze druhé skupiny má méně peněz (pokud vůbec nějaké) na odměny kantorům. Část škol, jejichž rozpočet skončí s deficitem, sice dostane peníze navíc od zřizovatele formou provozní dotace, ale zdaleka ne všechny mají to štěstí, že je jejich zřizovatelem dostatečně bohatá obec, jejíž zastupitelé vnímají školství jako prioritu.
   
• Školy jsou podle regionu ve velmi různých situacích (např. hustota osídlení), a tak je v některých reálné naplnit třídy na zákonné maximum a v jiných je obtížné dostat se na minimální naplněnost. Přitom nebývá správné školu zrušit, když je její hodnocení (provádí Česká školní inspekce) v pořádku. Takové školy v oblastech s řidším osídlením pak jsou výrazně dotované zřizovateli, kteří většinou sami nemají rozpočty nijak opulentní.
   
• Nedostatek peněz na platy na některých školách dopadá na učitele zcela nepřiměřeně. Jsou to učitelé, kdo na některých školách nedosáhnou na odměny za sebelepší výkon, protože škola musí především zaplatit tarifní složky platů podle zákona.
   
• Množství peněz na žáka se může výrazně lišit mezi kraji, a tak analogické školy na opačných stranách hranice mezi kraji mívají výrazně jiné hmotné zajištění.
   
• Kraj, který má výrazně více ZUŠ (například) na počet obyvatel než jiný, musí na jednoho žáka ZUŠ nabídnout výrazně méně než kraj jiný. Dosavadní kapitační systém je tak naprosto nevhodný pro školy, u nichž je zájem určen místními specifiky a ne povinností (povinná školní docházka na ZŠ)
   
• Tlak na tzv. efektivitu není adekvátní ve stávající situaci, kdy není dostatek kvalifikovaných učitelů, kteří skutečně jdou učit. Ředitelé nemohou zvyšovat počet dětí ve třídě libovolně, z pedagogického hlediska by to bylo kontraproduktivní. Zároveň ředitelé nemohou libovolně snížit náklady své školy tím, že by staršího a zkušenějšího učitele (vyšší platová třída a stupeň) nahradili mladým a nezkušeným (nižší platová třída a stupeň). Učitel, který na své pozici chce zůstat, a který dodržuje pracovní předpisy, je prakticky nepropustitelný – tento stav má samozřejmě své zápory i klady, ale ty nejsou předmětem tohoto článku. Nelze prostě optimalizovat (jako v soukromé firmě) a nelze zrušit oddělení a propustit pro nadbytečnost (jako u úředníků veřejné správy). Navíc i v řadě případů “drahých” učitelů, tedy těch ve vysokých platových třídách a stupních, jde o učitele kvalitní a oblíbené, u nichž nahrazení kýmkoli nedává smysl.

Reforma školství

Nový systém rozděluje prostředky na školství „od odučené hodiny“.  Ministerstvo modelováním na základě statistických údajů stanovilo maximální počty odučených hodin (parametr PHmax), který školám proplatí na počet studentů.