Komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malström ze Švédska střídá dobré kroky s nesmyslnými. Mezi ty dobré patří třeba její boj proti korupci. To, co se jí naopak nepovedlo, jsou její plány na zvýšení kontroly zbraní. Jenže jakých „zbraní“?  Je zbraní kladivo, které si ponesu v tašce na ulici? Budu muset někomu vysvětlovat, proč a na co ho mám? Je lovecký nůž zbraň, kterou bych měl před někým obhajovat? Je zbraní ochranný pepřový sprej, který ženy nosí večer při návratu z divadla nebo při venčení psa, aby se cítily bezpečněji? Zejména ve velkých aglomeracích, kde jsou místa, v nichž není dobré chodit ve dne, natož v noci, tato snaha vyvolala silný odpor a občané zakládají a podepisují petice proti této hlouposti. 

Úřední šiml může zplodit zmetek, nebylo by to poprvé ani naposledy. Mne ale zaráží jiná věc. Paní  komisařka se hájila tím, že tuto iniciativu podporuje Europol. Na Europolu jsem kdysi byl, mluvil jsem s řadou jeho důstojníků a expertů a dodnes chovám obdiv k těmto profesionálním, kompetentním a výkonným lidem. Měli například detailně zmapované aktivity kosovoalbánské mafie po celé Evropě. I když je kompletně poskytli politikům, ti jejich doporučení a informací nedbali. Víte, jak to nakonec dopadlo.

Jenže u paní komisařky to bylo jinak. Vymýšlela si, mohl bych říci, že i lhala. Europol se totiž od věci distancoval a popřel, že by iniciativu, postihující nože i odstrašující prostředky, jakýmkoli způsobem podporoval.

Zatím v této otázce není vůbec nic rozhodnuto, ale já jsem přesvědčen, že hlas rozumu zvítězí.