Dějiny eurozóny se dají vyprávět i jako nekonečná historie vytěsňovaní pravdy. Již při vzniku měnové unie zamlžovaly evropské elity ekonomickou realitu politickou lyrikou o společných hodnotách, smíření Evropanů a možné velmocenské roli EU ve světě. V posledních letech se však mezi cáry této rétorické mlhy stále zřetelněji objevuje nehostinná realita.

Jestliže měla eurozóna v roce 2002 určitou šanci hospodářsky modernizovat zaostalé členy do té míry, aby unesli silnou měnu, tak dnes jí zbývá pouze možnost je co nejrychleji vytěsnit, anebo přihlížet rozpadu měnové unie. Historicky viděno je druhá možnost pravděpodobnější. Od roku 1848 se Evropané šestkrát pokusili o různě složené (ale ekonomicky často sourodější než ta dnešní) měnové unie; přežila však pouze švýcarsko-lichtenštejnská.

Cíl sanace rozpočtů zemí jako Řecko či Itálie je nedosažitelný. A i kdyby se nějakým zázrakem uskutečnil, zůstanou tyto země ekonomicky příliš slabé. Evropským politikům sice již dávno nezbývá než udělat to, co je účelné, ale zdá se, že mají neodolatelné nutkání věřit na zázraky. Brusel jako Lourdy eurozóny.

Euro, které mělo zvýšit sourodost a jednotu Evropské unie, začíná působit jako odstředivka. Evropské špičky ale odmítají pochopit, že mohou eurozónu v její dnešní podobě zachovat pouze za cenu postupného politického rozvratu celého kontinentu. Již teď lze pozorovat rostoucí nacionalistické nálady, kterým mělo evropské sjednocení jednou provždy zabránit. Za jejich vznik nemohou protestní strany jako Front National nebo AfD. Ty pouze reagují na neuspokojenou politickou poptávku občanů Evropy.

Pro naši zemi znamená přijetí eura ztrátu možnosti alespoň do jisté míry reagovat jako suverénní politický aktér. Česká národní banka by po přijetí eura odevzdala své pravomoci Evropské centrální bance, která logicky nemůže provádět optimální politiku pro českou ekonomiku. Možnost ovlivňování kurzu koruny vůči euru pomůže našemu hospodářství v těžkých dobách recese. A navíc. Zavedení eura s sebou nese ručení za dluhy ostatních zemí eurozóny, například Řecka a Itálie. To je naprosto nepřijatelné! Zejména tak dlouho ne, dokud Brusel bude pojem solidarita definovat po svém. Solidaritu totiž pojímá jako to, že malé země budou poslušně platit za chybná rozhodnutí a liknavost velkých zemí.

Pro Českou republiku je významná ještě jedna skutečnost. Krize eurozóny je i krizí víry, že z jednoho centra lze plánovitě řídit celý kontinent. To je lekce, kterou náš národ dobře zná z doby budování komunismu a většina občanů ji opravdu nechce opakovat. Ten, kdo nás chce z centra kontinentu řídit, neví, co je pro nás nejlepší a nezřídka ho to ani moc nezajímá. Nikdo se o nás nepostará tak pečlivě jako my sami.

Dr. habil. Petr Robejšek zakladatel Realistů a mentor