Se zájmem jsem si přečetl na Twitteru diskusi mezi Markétou Pekarovou Adamovou a ministrem vnitra Janem Hamáčkem. Mezitím se ale stalo něco mnohem horšího. Jak jsme všichni v pondělí ráno mohli číst, Kábul padl do rukou Tálibánu.

My jsme už týdny upozorňovali, apelovali a prosili vládu, aby co nejrychleji připravila přesun našich spolupracovníků z Afghánistánu, ať to byli tlumočníci nebo jiné profese, do České republiky.

Neustálé otálení, diskuse, jestli jim máme zaplatit peníze nebo je přijmout u nás, způsobily, že jsme zkrátka zcela vědomě mrhali tím nejcennějším, co jsme v tu chvíli měli, a to byl čas. Ten uběhl, Tálibán je v Kábulu a samozřejmě to znamená, že spousta z těch lidí, kteří měli už dávno být v Čechách, teď už žádnou příležitost mít nebudou.

Já nevím, jestli si někdo z našich vládních činitelů uvědomuje tu strašnou zodpovědnost za to, co napáchali. Lidi, kteří nám pomáhali, přenechali nepřátelům. To je pro každého vojáka na světě ten nejhorší zločin. Každý, kdo způsobil toto otálení, by měl zažít, co znamená být zajetí Tálibánu. Zajisté by velmi rychle pochopil, o co jde.

Měli jsme vše. Možnosti, ubytovací kapacity, transportní letadla, ale my si naprosto zbytečným otálením a pokusy se z toho nějak vykroutit způsobili nejen strašnou ostudu, ale především jsme nechali naše lidi napospas protivníkovi.

Ti nešťastníci, kteří na nás spoléhali, na to teď velmi tvrdě doplatí.

Měli bychom jim být vděční.