Deset let evropské obranné spolupráce se stalo významným prvkem prohlubování evropské integrace. Na druhou stranu nelze požadovat, aby obrana postupovala rychleji než politické rozhodování. Důkazem je několikaleté snižování armádních rozpočtů v členských zemí nejen EU, ale i NATO. Připomenu, že i Pražské závazky ze summitu NATO z roku 2002 se staly předzvěstí vynucených reakcí na úspory ve vojenských rozpočtech. Tak jako se staly inspirací pro alianční Smart Defence či Pooling and Sharing EU. Přitom je nutno mít na mysli, že oba projekty mají a budou mít dopad na národní suverenitu jednotlivých členských států.

Základní otázkou z pohledu Evropské unie je, zda bude usilovat o posilování transatlantické vazby, a to zejména z pohledu bezpečnostní spolupráce. Změna vojenské strategie USA zesílila tlak na evropské země v přijetí větší míry zodpovědnosti za zajištění bezpečnosti a obrany Evropy.

Z tohoto pohledu můžeme chápat i závěry Evropské Rady z prosince 2013. Ty stanovily tři základní cíle, a to zvýšení účinnosti, viditelnosti a dopadů Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP), dále rozvoj vojenských schopností a posílení evropského obranného průmyslu. Tyto cíle mimo jiné odpovídají i požadavkům NATO na zvýšení vojenských schopností evropských členských zemí. Je nutno si uvědomit, že pokud v roce 2007 byl podíl USA na společných výdajích aliance 68%, pak v roce 2013 se tento rozdíl zvýšil na 73%. Cestou ke změně může být nejen vzájemná spolupráce, interoperabilita a standardizace či společná vojenská kultura, ale i dohoda nad společnými zájmy v oblasti obrany a bezpečnosti. Sdílení obranných aktivit je sice národním rozhodnutím, ale zároveň i vyjádřením solidarity jednotlivých členských zemí, že se nestanout černými pasažéry.

Poslední události na Ukrajině, ale i výrazné zhoršení bezpečnostní situace v Africe ukazují, že Evropě schází společná strategie pro řešení krizových situací.

Snižování rozpočtových výdajů na obranu se projevilo zejména v nedostatečnosti evropských vojenských kapacit, kdy tyto byly a jsou částečně nahrazovány kapacitami USA. Stále více je zřejmé, že bezpečnost je nedělitelná a vztah mezi EU a NATO musí opustit princip soutěžení a musí jít cestou doplňování schopností. Tak jako je bezpečnost základem ekonomického rozvoje. A jelikož finanční možnosti pro posílení obranyschopnosti byly, jsou a budou vždy omezené, je třeba koordinovat zvyšování vojenských schopností v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky EU se strategickým konceptem Severoatlantické aliance. Důkazem této provázanosti jsou například přijaté závěry Evropské Rady na zvýšení kapacit v přesně naváděné munici, v bezpilotních prostředcích, v tankování letounů za letu či ve strategické letecké přepravě. Zároveň se posiluje i význam evropského obranného průmyslu a podpory exportu zbraňových systémů. To má být mimo jiné impulzem k inovacím a k vyšší konkurenceschopnosti Evropy.

Deset let členství ČR v Evropské unii ukázalo přínosy nejen v ekonomické spolupráci, ale i v přístupu ke společné obraně a bezpečnosti. EU disponuje unikátními opatřeními i zdroji a je na rozhodnutí členských států, zda a jak jich využije. Pro další rozvoj společné bezpečnostní budoucnosti bude nutné zodpovědět na několik klíčových otázek. Předně, zda současná bezpečnostní strategie odpovídá současným hrozbám a zda dnešní nastavení bezpečnostních opatření je přiměřené ve vztahu k nim. Tou druhou je vlastní pohled na SBOP, Evropskou obrannou agenturu a na přínosy současné spolupráce evropských zemí. A to nejen z pohledu EU, ale i z pohledu Severoatlantické aliance. Vzájemná spolupráce členských zemí EU a evropských členských zemí NATO je zárukou demokratické a ekonomické stability Evropy. Vzájemným benefitem je sdílení nákladů na zajištění globální obrany a bezpečnosti. Tohle je nutno si uvědomit zejména v době zhoršené bezpečnostní situace či v době snižování armádních rozpočtů. Podmínkou pro rozvíjení této spolupráce je sladění národních zájmů jednotlivých členských zemí, a to nejen v obranné a bezpečnostní politice.