Děkuji, ještě jednou, pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové.

My se tu bavíme o něčem, čeho se nikdo z nás nedožije, ale je jedno hezké přísloví, že jenom ti, co sází stromy, i když ví, že nikdy se nezchladí v jejich stínu, jsou ti moudří. My teď jsme tu za ty moudré. K této materii mám takové dva osobní postoje.

Jeden je takový, že asi jako jeden z malá z vás tady nejsem příznivce dostavby velkých jaderných elektráren, takže by pro mě bylo velmi jednoduché brojit za zamítnutí tohoto návrhu, ale respektuji, že prostě toto je názor menšinový. A bavíme se tu o zákonu, který prostě potřebuje s ohledem na to, kam se naše energetika vyvíjí.

Druhý takový svobodnější je, že jsem senátor za Prahu, takže mi nikdy nehrozí, že blízko mého senátního obvodu se bude budovat hlubinné úložiště, takže tady nemám žádný střet zájmů a můžu o této problematice mluvit poměrně klidně.

Z celé té materii si myslí, že nejvíce diskutováno bylo a bude právě ta otázka, kdo bude rozhodovat o tom, kde úložiště bude. A není to, řekl bych, ani spor kompetenční mezi jednotlivými orgány nebo institucemi, ale je to spíš spor o to, jestli budeme nebo nebudeme mít důvěru lidí a občanů při budování tohohle záměru.

Bohužel je takovou tradicí českou, bez ohledu na to, která vláda zrovna vládne, že když chce ta daná vláda něco prosadit, tak to spíš dělá na sílu. Moc nevysvětluje, neinformuje, volí spíš cestu síly, zákonů, příkazů, sankcí. A tahle ta problematika tak byla nastartována, jak tady kolegyně říkala, že vám někam za obec přijedou vrtné soupravy a neví o tom nikdo, ani starostové, tak to moc důvěry nevzbuzuje.

Byl tu několikrát zmíněn ten finský model, který byl ale postaven na tom, že vláda s dotčenými obcemi komunikovala tak a slíbila jim takový náhrady, že vlastně tam mezi těmi možnými úložišti nebyl spor o to, kde to nebude. Ale byl tam spor o to, kde to bude, protože to všichni chtěli. Bohužel ale prostě realita česká je jiná než realita finská, a to nejenom co se týče společnosti, ale i způsobu vládnutí.