Má otevřená odpověď senátoru Jiřímu Drahošovi na jeho otevřený dotaz v souvislosti s existencí veřejných institucí:

Vážený pane kolego.

Cením si Vašeho „otevřeného e-mailu“, kterým se na mě obracíte v souvislosti s tématikou spornosti či nespornosti existence různých veřejných institucí a také agendy, kterou vykonávají. Je jen dobře, když o takových věcech veřejně mluvíme, namísto toho, abychom je nechávali vskrytu běžet dál.

Hned při uvození mého citátu píšete, že „uvádím“. Nikoli. Já nic neuvádím. Já se ptám. To se pozná podle otazníků na konci mých vět. Nejde o slovíčkaření, ale o klíč k pochopení podstaty rozdílu v nazírání mnou otevřeného problému.

Jednotliví lidé i společnost konzumují velké množství služeb a mají užitek z výstupů, plynoucích z působení různých subjektů. Velikou většinu těchto služeb a výstupů si vyhledáváme sami dobrovolně podle svých potřeb a preferencí, a jsme ochotni jejich poskytovatelům dobrovolně za jejich činnost zaplatit.

Existuje ale řada dalších výstupů a služeb, u kterých se nás nikdo neptá, zda si je dobrovolně vybereme a zda za ně sami zaplatíme. Stát nám násilí sebere peníze na daních, jimi financuje dotyčné instituce a jejich produkty jsou nám pak nabízeny výhodně „pod cenou“. To je principem veřejného sektoru. Stát (a v jistém rozsahu i kraj či obec) využívá svého mocenského soukolí, aby zvýhodnil konzumenty jistých služeb tím, že jim je zadotuje prostředky z kapes ostatních poplatníků, kteří by si podobnou službu sami nevybrali.

Rozumím teorii pozitivních a negativních externalit a zcela chápu, že tyto silové mocenské metody je nutno v některých výjimečných případech použit. Jsem si ale jistá, že důkazní břemeno je zde na státu a na těch, kdo stát používají jako mocenský nástroj, jak se dostat k penězům lidí, kteří by sami od sebe dobrovolně jisté agendy a činnosti nepodpořili.