Pokud se nechceme dohadovat, zda prezident podle současné Ústavy ČR může (nebo naopak nesmí) odvolat premiéra, musí být ta Ústava prostě lepší. Za té současné si to totiž představit lze... 

Poslední týdny přinášejí na stránkách médií a sociálních sítí diskuzi o tom, zda prezident sám může odvolat vládu nebo „alespoň“ premiéra, nebo nesmí nic z toho, nebo možná může „něco z toho“. Výkladovými tábory vládnou emoce, každý prosazuje kategoricky tu svoji linii, a tak trochu nám uniká příčina těchto diskuzí.

Tou příčinou je jednoduchý fakt, že Ústava je zkrátka formulačně nedokonalá, protože jinak by podobné diskuze nebyly vůbec možné. Ta výkladová nedokonalost v sobě ukrývá velké nebezpečí v tom, že kdyby došlo na „lámání chleba“, můžeme se ocitnout v zemi, kde nebude jisté, kdo jí vládne. Stačí k tomu mít prezidenta, který se opře důsledně pouze o doslovné znění Ústavy, tedy nikoli o doslovné znění a „zvyklosti“, a budeme se přít o to, zda je vláda ještě vůbec vládou. Chci tím říct, že aktuální znění naší Ústavy není v této otázce výkladově jednoznačné. A to může být kámen úrazu a oněch jistot. Nebo “jistot”?

Podle článku 62 Ústavy jsou pravomoci prezidenta v těchto otázkách následující:  Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, a pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády.

Jen pro některé z těchto kroků jsou stanoveny další podmínky.

V článku 68 Ústavy se specifikuje, že předsedu vlády jmenuje prezident republiky (dle svého uvážení, zde hrají roli ony zvyklosti) a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Tedy pro jmenování členů vlády je třeba návrh premiéra. (Ale jak víme z praxe, ani zde nemusí prezident „poslouchat“, a spekulovalo se o tom, že některé návrhy prezident akceptovat prostě nebude. Řešení pak Ústava nepřináší, protože ono jmenování členů vlády je formulováno spíše jako formální povinnost, která má následovat jako samozřejmost – v praxi to ale nemusí opravdu nastat. Ale zpět k premiérovi…)

Vláda pak předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování prezidentem před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. Pokud důvěru nezíská, postup se jmenováním vlády se personálně zopakuje. Jestliže ani takto jmenovaná vláda by nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, říká Ústava, že prezident republiky jmenuje předsedu vlády „na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“. Zde je tedy jasně uvedený návrh předsedy Poslanecké sněmovny jako podmínka jmenování, jmenování se přitom opět chápe jako „samozřejmě následující“, a dále opět ministry navrhuje takto jmenovaný premiér.

V Ústavě pak najdeme postup pro případné vyslovení nedůvěry vládě – ta může požádat o vyslovení důvěry sama (aby upevnila svou pozici), a Poslanecká sněmovna o tomto návrhu musí hlasovat, nebo může více jak padesát poslanců navrhnout opak - vyslovení nedůvěry.

Vláda je povinna podat demisi (podává ji premiér do rukou prezidenta), když je zamítnut její návrh o vyslovení důvěry, nebo naopak je jí vyslovena nedůvěra. Ústava pak dále říká, že pokud by demisi nepodala, přestože byla povinna ji podat, prezident ji (jako celek) odvolá. Není zde opět spojení „může odvolat“, ale odvolá – tedy je to prezidentova povinnost. Lhůta není dána. Obdobně, když vláda demisi podá – prezident ji podle Ústavy přijme – jinou možnost mu text nedává. Lhůta není opět dána.

Podobně „bez diskuzí“ určuje Ústava v článku 74 prezidentovi povinnost odvolat člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.  

Co z toho v obecné rovině vyplývá ve dvou hlavních oblastech:

Ústava svěřuje setrvání a případný pád vlády formou demise do rukou výhradně Poslanecké sněmovny. O rozhodnutí si vláda řekne buď sama, nebo hlasování vyvolají poslanci. Tedy, ad absurdum, i kdyby se pro demisi vlády vyslovili všichni voliči, nemusí ji vláda podat, a ani prezident tak nemůže na základě této iniciativy učinit. 

Dále je nutné zmínit, že Ústava svěřuje hlavní roli v odvolání a jmenování ministrů vlády zase do rukou premiéra – zde je prezident vázán jeho návrhem a nemůže premiérovi „vnucovat“ svoje jména.
ALE je tady jedno velké ale, a to se týká právě funkce premiéra. Ústava totiž odlišuje pojmově „jmenování a odvolání premiéra“ a demisi vlády jako celku, a k tomu navíc výběr a jmenování osoby premiéra svěřuje výhradně do rukou prezidenta (až na onu výjimku „třetího pokusu“ o sestavení vlády, kdy ho navrhuje předseda sněmovny). 

Zcela mimo ústavně právní úpravu, a to i tu výkladově odvozenou, zůstává jmenování a odvolání premiéra prezidentem republiky. Ústava svěřuje jmenování premiéra (a s ním logicky související odvolání premiéra) zcela do rukou prezidenta republiky a jeho vůle, nestanoví tedy ani u jmenování, ani u odvolání, naprosto žádné podmínky, „spolunávrhy“ či hlasování o důvěře (to se spojuje jen s následným odvoláním celé vlády v případě, že nepodá demisi, i když tak měla učinit), a to může být v výkladový problém. A nejsem rozhodně první, kdo na to upozorňuje.

Můžeme tedy stokrát opakovat, že prezident by sám ze své vůle premiéra odvolat neměl, protože by tím padla vláda, a to Ústava spojuje s jiným procesem (vyslovení nebo nevyslovení důvěry nebo přímé vyslovení nedůvěry), pravdou však je, že kdyby se prezident rozhodl premiéra odvolat, nenajdeme v Ústavě text, na který bychom mohli ukázat a říct – v rozporu s tímto ustanovením Ústavy jednal. Jednal by totiž po právu…

Ústava totiž říká jasně:

„Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,“ přičemž další podmínky stanovuje jen u jmenování a odvolávání ministrů (na návrh předsedy vlády), a upřesňuje postup při vyslovení důvěry či nedůvěry vládě. Jmenování i odvolání je zcela bez podmínek nebo zákonných předpokladů.

A tak, jak se předpokládá, že předsedou vlády jmenuje prezident zástupce vítězné volební strany (nebo zástupce uskupení více stran, jak jsme zaznamenali v posledních volbách), tak může prezident prohlásit, že je oprávněn odvolat předsedu vlády tehdy, kdy o to žádá velké procento občanů, a že i tento postup je tzv. logický a předpokládaný. Odvoláním předsedy vlády by tak sám dosáhl pádu celé vlády.

Pokud by chtěl například Ústavní soud tento krok prezidenta zneplatnit, těžko by se mu stavělo na aktuálním znění Ústavy, které je skutečně nedokonalé a umožňuje minimálně dvojí výklad.

(Poznámka: A naopak – jeví-li se nám nesprávné, že by podobnou moc měl v rukou jeden člověk, nemělo by se nám jevit nesprávné vtělit do Ústavy možnost vyjádřit vládě nedůvěru například v celostátním referendu, i kdyby za přísných podmínek jeho vyvolání, procentuální účasti voličů i nutných procent pro ono vyslovení nedůvěry. To proto, aby ve vážných situacích a za existence výrazných deziluzí nebyli voliči dlouhodobě zcela bezmocní).

V každém případě nechceme-li se dohadovat, co vlastně platí, musíme mít právní předpisy výrazně dokonalejší směrem k určitosti výkladu. Ústavou počínaje.  

Zdůrazňuji, že tento pohled je ryze právní - popisuji, co by prezident udělat mohl, a o čem mnozí píší, že nikoliv. Není to vůbec jednoznačné, kdyby došlo opravdu na věc... a statisíce lidí v ulicích.