Nedávno jsme si připomněli výročí listopadu 1989. Dnes a denně slýchávám hodnocení devadesátých let minulého století. Víceméně s nádechem pseudomoralistického kýče a notnou dávkou nepochopení dané doby, situace, možností a unikátnosti daného předělu.

To slovo unikátnost, tím i neopakovatelnost a ojedinělost bych podtrhl , již pro pochopení systémové změny která v té době nastala. Celá společenská i ekonomická transformace probíhala nikoliv v laboratorním uzavřeném prostředí ale v živé, rozmanité společnosti, po několik generací předtím žijící v regulovaném, nesvobodném, totalitním světě.

V té době byl podstatný především čas, rychlost transformace tak zamezila oligopolistické struktuře ekonomiky  a předešla tak rigidnímu vývoji který by měl dalekosáhlé negativní dopady jak na občany tak na státní rozpočet a finance.

Dnes se vytahují negativní stránky, bez uceleného , širšího pohledu. Já osobně trvám že ekonomický i společenský předěl společnosti proběhl hladce. Odmítám tvrzení že dnes je někdo vůči tomu či onomu předpojatý díky tomuto historickému období  naší země.

Spíše se nám jisté společenské skupiny snaží tento negativisti cký  pohled vnutit, využívající neznalosti přirozených zákonitostí takového procesu.

Jsou to ti kteří nevěří člověku respektive občanu ani svobodné společnosti, jsou to v zásadě konstruktivisté obhajující nadměrný etatismus, regulaci , byrokratizaci . Jsou to také elitáři, pseudomoralisté , političtí milovníci kýče a vyprázdněné rétoriky . Jsou to také ti co nevěří národnímu státu a chtějí globalismus. Ale v první řadě stojí dnešní obhájci zatuchlé byrokracie, dnešních zájmů, oni nebojují s devadesátkama, ale o status Quo, o to aby nedošlo k tolik potřebným změnám v legislativě, v zeštíhlení státní správy, v odbourávání nesmyslných zákazů a příkazů.