Jsem soukromníkem dlouhá léta a musím s lítostí konstatovat, že s příchodem pana Babiše na politickou scénu se začali dít věci. Není třeba vyjmenovávat teror, který spustila finanční správa. Všichni jsme to pocítili na svém podnikání. Dosud běžné malé podnikání, kterým se živili tisíce živnostníků, kteří od státu naprosto nic nepožadovali, začalo být naprosto nemyslitelné. Při splnění všech zákonem daných povinností dnes nelze malou živnost provozovat ziskově. Důsledkem těchto kroků bylo houfné uzavření venkovských obchodů a hospod.

Dnes, když vidím, jak vznikají obecní provozovny a hospody je mi smutno. Stát prostřednictvím obcí dotuje prodejny, které jsou naší konkurencí z námi odvedených daní! Jaký byl tedy význam všech kroků, které slibovaly zvýšení mezd učitelům, lékařům, navýšení důchodů a výstavbu dětských hřišť? Kolik z těchto slibů bylo splněno? Nejsmutnější na tom je, že dnes nikdo tyto chybné kroky nekritizuje a nepožaduje analýzu nákladů a výnosů, které tato opatření přinesla. Pan Babiš jako byznysmen by jistě takto nehospodárně se svými penězi nenakládal. Pravicové strany nejsou dostatečně aktivní a nepoukazují na jasné chyby této a minulé vlády. Nelze přece žít s pocitem, že se zde opět prostřednictvím moci a zastrašování nastolí vláda jednoho muže. Jaký z toho máme prospěch? Komu tento stav vyhovuje? Dějí se tato opatření pro blaho národa? Jistě, že ne.  Mocná nejmenovaná společnost, jejíž majitel je dnes premiérem, chce uchvátit i ten segment trhu, jenž ještě zbývá. Dnes jsem o tomto kroku přesvědčen. Státní podniky jako Česká pošta nebo Lesy ČR, zadávají zakázky za stovky miliónů spřízněným společnostem s agro firmou. V západních státech Evropy není běžné, aby premiér těžil tuto zemi jako zlatokop. Jsme slepí a nevidíme, co se kolem nás děje. Necháváme se vtáhnout do připravených manipulací a mezitím v klidu probíhá obsazování klíčových pozic na jednotlivých ministerstvech.

Výsledkem tohoto jednání  pak je strach se osobně vyjádřit k jakékoli události, se kterou nesouhlasíme. My živnostníci chodíme s ohnutým hřbetem před úředníky a ze strachu jakéhosi postihu se raději k ničemu nevyjadřujeme. Své řemeslo vykonáváme poctivě a s láskou. Jaký z toho však dnes máme pocit? Většina z nás by nejraději živnostničení pověsila na hřebík. A proto musíme dát o sobě vědět, hovořit společně o našich problémech. Navrhovat změny pro nás neúnosných zákonů. K tomuto je zapotřebí naše jednota. Mluvme se svými kolegy a přáteli, ukažme jim, že naše strana je pro prosazení změn. Přesvědčujme je k volbě našich členů nejen v komunální, ale i v celostátní politice. Bez členů v horní či dolní sněmovně parlamentu nebudeme akceptováni a naše hlasy se ztratí v bezejmenném davu.

Jaroslav Sojka