Bez ironie chci - no, on premiér už tu zas není - požádat, aby pan ministr zahraničí občas přišel na schůzi Poslanecké sněmovny, protože mně ty půtky s ním docela chybí. Protože na rozdíl od jiných členů vlády má nějaké názory, se kterými můžete polemizovat. A to je mnohem cennější než ti, kteří mlčí a žádný názor jsme od nich nikdy neslyšeli. A opravdu to nemyslím ironicky. A dneska, když jsem ho tady zase viděl... Chápete - chápete - chápete (předvádí)... Tak jsem tak nostalgicky vzpomínal na těch zhruba deset hodin týdně, co on tady každý týden mluvil. Deset hodin by být nemuselo, stačily by možná dvě nebo jedna jako dneska. A protože pan premiér taky mluvil dlouho, ale neřekl nám jako obvykle nic, tak to moje vystoupení spíš bude reagovat na slova pana ministra zahraničí, který nám řekl aspoň něco.

On začal s tím - a to je věc, kterou my bychom jako občanští demokraté podtrhli a se kterou souhlasíme, že v zahraniční politice má být kontinuita. Určitě má. Nemůže stát, rozumný sebevědomý stát, měnit své základní priority v zahraniční politice po každých volbách a podle momentálního politického zabarvení české vlády. Takže to je věc, se kterou naprosto souhlasíme a po které opakovaně voláme.

Mně se ve vystoupení pana premiéra líbila jeho první věta. Ona sice nebyla upřímná - on říkal - vítám, že dnes můžeme debatovat o zahraniční politice, ale současně z debaty s mnohými z vás vím, že to sice vítá pan premiér, ale jeho klub nepodpoří, abyste mohli vystoupit i vy, kteří přednostní právo nemáte. Takže to je takové - já bych chtěl hospodu, ale aby mi do ní nechodil, jak říkal Jára Cimrman nebo jedna z postav té slavné divadelní hry. Takže pokud skutečně chcete debatovat o zahraniční politice - a kde jinde, než na plénu Poslanecké sněmovny, tak se vzepřete doporučení svých předsedů poslaneckých klubů a hlasujte. Pokud k tomu chcete něco říct. Pokud vás něco zajímá. Pokud máte dotaz nebo názor. Tak tady je prostor. A bohužel ho vytváří opozice. A já souhlasím s tím, že jsme v neklidných dobách a jdeme ještě do těžších dob. A je proto divné, že buď na každé nebo každé druhé poslanecké schůzi nepřichází vláda sama s návrhem debaty o zahraniční politice. A musíme to dělat my a vynucovat si to, shánět podpisy a svolávat mimořádné schůze. Tak buď jsme v těžké a neklidné době a vláda si toho je vědoma, a proto často vede debatu v Poslanecké sněmovně, a nebo nejsme.

Pan ministr zahraničí použil, že jsme takový oddíl. Já bych řekl, že máme hájit národní zájmy, ale je to vlastně to samé jenom jinými slovy. A zase s tím souhlasíme. A vzpomeňte si. Minimálně rok vyzýváme tady k debatě o zahraniční politice a rok se vám snažíme dostat do hlavy základní větu - venku a v zahraniční politice budeme pouze tak silní, jak budeme jednotní doma. A my vidíme, že nejenom že se nevede debata o jednotném postoji České republiky mezi vládou a opozicí, mezi koalicí a opozicí, ale evidentně z praktických kroků - a poukázal na ně pan předseda Fiala, se nevede ta debata ani uvnitř vládní koalice. Přesto tady pan premiér řekne nepravdivou větu - naše zahraniční politika je transparentní a jednotná. Kdyby to nebylo tak smutné, tak je to skoro k smíchu.

Pan ministr zahraničí řekl poměrně vážnou věc a já bych řekl i vážné obvinění. Souhlasím s oběma řečníky ze sociální demokracie, že jsou klíčové vztahy s našimi sousedy. A pan ministr zahraničí říkal, že jsme měli zhoršené vztahy s našimi sousedy, když přišli do vlády. Tak já bych chtěl vědět, se kterými. Protože jestli v něčem je - a ta skutečně je ta kontinuita, tak skutečně ve velmi dobrých vztazích se všemi našimi sousedy. A nebylo to vždycky tak idylické. Vzpomeňme si - a náhodou jsme v té době byli ve vládě my - silné hnutí proti českým jaderným elektrárnám od jednoho z našich sousedů. A hájili jsme české národní zájmy a hájili jsme pozici České republiky. Pokud tohle je považováno za zhoršení sousedských vztahů, tak já to tak nevnímám. To si prostě hájíme naše národní zájmy a snažíme se trpělivě našim spojencům, tzn. i našim sousedům, vysvětlovat naši pozici a získat je na svou stranu. Takže až tady zase bude příště pan ministr zahraničí, tak bych chtěl slyšet konkrétní odpověď na tu mou první otázku, kterou kladu, se kterými sousedy jsme měli horší nebo špatné vztahy. Já si myslím, že to neodpovídá realitě.

V těch dvou vystoupeních jsem zaznamenal minimálně tři strategická spojenectví - mluvím o premiéru Sobotkovi a ministru zahraničí Zaorálkovi. Pokud si dobře vzpomenete na jejich slova, tak pominu-li Čínu, Jižní Koreu a Německo... Nechci s tím polemizovat, jenom chci položit další dvě konkrétní otázky vládě jako celku. Co to vlastně znamená strategické spojenectví a kolik strategických spojenců máme? Protože když jich budeme mít dvacet, tak to trošku devalvuje to slovo strategické. Pro nás, pro občanské demokraty, je to jednoduché. Strategické spojenectví je NATO a Evropská unie. Na prvním místě. A nebráníme se tomu. A vy nám podsouváte - zejména levice nám podsouvá - takový zjednodušený a nepravdivý názor, že pravice nechce obchodní styky s Čínou. Ale to není žádná pravda. My jenom říkáme, abychom se ve vztahu k Číně chovali stejně jako naši spojenci a naši strategičtí partneři z Evropy nebo z Ameriky. Abychom si nekladli falešnou otázku, jestli lidská práva, nebo obchod. Abychom to řešili jako Němci, Britové, Američané, kteří to řeší obojí a nekladou to dilema - jedno, nebo druhé. A tam je úspěch jejich asijské zahraniční politiky, pokud to takhle mohu říct. Když se podíváte na čísla, tak dovoz z Číny stoupl za této vlády o více než 50 %. A ten vztah export : import je zhruba pořád stejný, 1 : 10. To není pro Českou republiku výhodný vztah. Opravdu ne. Takže se společně snažme - a říkám společně - aby ta obchodní výměna byla vyváženější, tzn. náš větší export.

Ale když se tady bavíme o proexportní politice, já jsem přesvědčený, že tato vláda opomíjí nebo neklade tak velký důraz, abych nepoužíval tak silné slovo, na Japonsko, klíčovou ekonomickou velmoc v Asii. Pokud se zeptáte, které zboží může uspět na čínském trhu, tak automaticky je to zboží, které uspělo na japonském trhu. A my nemáme ani obchodní zastoupení v Japonsku. Nemáme. A to je věc, která se dá zvládnout a změnit exekutivním rozhodnutím. K tomu nepotřebujeme žádný zákon. Já bych doporučoval, abychom se o tom bavili společně a zkusili si říct a dojít k tomu, co říkáme my, že klíčem k ekonomickému úspěchu v Asii je úspěch v Japonsku, protože tak, jako to bylo kdysi v České republice nebo ještě za komunistů v Československu, kdy automaticky každé zboží německé bylo chápáno obyvateli jako to kvalitní, takhle podobně to funguje s japonským zbožím v Asii. A málo toho využíváme a málo podporujeme naše exportéry do Japonska. A všichni víme, že asijské trhy jsou složité všechny. A není to jenom tou geografickou vzdáleností, ale jinou kulturou byznysu, jinou kulturou vyjednávání. Takže je to obtížné. Ale měli bychom se soustředit zejména na Japonsko.

Dnes, slyšeli jsme to z úst pana premiéra, tady bude Boris Johnson, ministr zahraničí Spojeného království. Čtvrtá otázka, kterou kladu ve svém vystoupení. Jaká je pozice České republiky k brexitu? Jaká? Mluvili jsme o tom spolu? Koalice - opozice? Nemluvili. Přestože opakovaně po tom voláme. Tak se ptám, jestli jste aspoň o tom mluvili mezi sebou, tři vládní strany, jaká bude pozice. A vracím se k tomu, co říkal i ministr Zaorálek. Jak můžeme prosadit náš názor na to, jak má postupovat Evropská unie v otázce brexitu, když jsme si to neřekli tady doma v České republice?

A budeme vám pořád opakovat, že budeme silní venku jen tak, jak budeme jednotní v České republice. Až tomu uvěříte a až podle toho začínáte konat. Protože to je konkrétní návrh, jak hájit české národní zájmy. A my jsme tu debatu ani nezahájili. Možná ten průsečík je větší než si myslíme. Možná je menší než si myslíme. Ale vůbec jsme to nezjistili. S tím samozřejmě souvisí klíčová otázka, jak změnit Evropskou unii. Naši političtí oponenti velmi často říkají: ODS chce vystoupit z Evropské unie. Není to pravda! Není to pravda, je to sprostý politický útok. Nic jiného. Ale současně jsme eurorealisté. My jsme na to docela pyšní a je docela úsměvné, když ti, kteří nás deset roků opomíjeli, přehlíželi a nejenom v České republice, ale i v Bruselu, dneska s vážnou tváří chodí k těm mikrofonům a říkají, jako pan Juncker: Musíme tu Evropskou unii zreformovat! Dobře, tak si nehrajme na to, kdo to řekl první, nechme toho, že už to říká ODS 10 nebo 15 let, a pojďme se o tom skutečně bavit. A ministr zahraničí tady řekne: My jsme prosazovali, že se nemá měnit primární právo Evropské unie. Chybný postoj! Není zkonzultovaný s opozicí! Bez změny primárního práva nebude žádná hluboká reforma Evropské unie a bohužel to pak samospádem půjde k zhroucení. Opravdu.

Takže vy, kteří jste naivně proevropští, poslouchejte nás, kteří jsme reálně proevropští, protože náš program říká, jak to zachránit. Ale bez reformy to nepůjde. Reforma bez změny primárního práva je nesmysl. Takže pak jsme slabý partner. Protože česká vláda v tomto postoji, podle nás chybném, nemá oporu na české politické scéně. Má částečnou oporu, s tím souhlasím, neříkám, že to říká pouze sociální demokracie. Ale je to vážná věc a zase o ní vůbec nemluvíme. A my se ptáme: Proč? Odpovědi jsou možné dvě a jedna je horší než druhá. První je, že se vláda, premiér, ministr zahraničí té debaty bojí. To je špatná odpověď. A druhá, podle mě ještě horší, že oni vlastně nevědí, co má Česká republika prosazovat a jaká je pozice. A zvolili oblíbenou nekonfliktní taktiku - počkáme ať se dohodnou ti velcí a pak se k nim přidáme, ať jsme v tom hlavním proudu. Ale my jsme řádným členem Evropské unie, my máme šanci vytvářet většinový názor. Ale jaký je názor České republiky, politické reprezentace ČR o tom, jak a v čem změnit EU? Nebo si zase budeme poslouchat to klišé, které nevede nikam, resp. spěje k zániku EU, že jedinou odpovědí na tyto legitimní otázky občanů je více Evropy, více Evropy, užší integrace, málo integrace, musíme přidat. Tak to prostě není.

A já mám pocit a podle mě mi musíte dát za pravdu, když se podíváte zpátky na tři roky, co společně sedíme v Poslanecké sněmovně, jediná debata, která se vede o Evropě, Evropské unii, je tato: Musíme čerpat! Nečerpáme! Zachráníme! Přemístíme! Jeden program, druhý program! Tento operační program, 24 operačních programů, osm operačních programů! Pořád dokola. To je první. A druhé: Musíte to schválit! Hrozí nám infringement! Zahájí s námi jednání! Ale to spolu zahajujeme sami se sebou! To není oni a my! Čeho se bojíme? Už jsme poslední s Pařížskou dohodou! Místo, abychom se ptali: Je to dobře? Nevyrábíme tady stovky miliard nákladů pro naše firmy? To je legitimní debata! A až si řekneme, že je to dobře, tak se bavme o tom, jestli to ratifikovat nebo ne! A ne, že jsme poslední. Buďme na to hrdi, že jsme tu pitomost jako poslední nepodepsali! Na tom není nic špatného! Když je někdo poslední nebo v menšině, ještě neznamená, že nemá pravdu.

A podívejte se, jak to dělají jiné státy! Velmi účinně hájí své národní ekonomické zájmy. A schovávají to často pod pláštíkem jednotná licence, jednotná certifikace. Zeptejte se českých firem, jak získávají certifikaci pro svoje výrobky, zejména ve starých členských státech Evropské unie! Jak je to komplikované. Sedí tady pouze pan ministr dopravy. On by ze svého resortu mohl říkat dlouhé příběhy, co naši výrobci na železnici, jaké mají umělé administrativní překážky. Které ovšem nejsme ani ochotni pojmenovat a tváříme se, že to je o ochraně spotřebitele, kvalitě výrobků. Není to tak! Velmi často, skoro vždy za tím jsou konkrétní ekonomické zájmy velkých firem. A ne českých. A schovává se za tu certifikaci a já nevím, co všechno. Vždyť to všichni znáte.

A třetí součást politiky evropské za ty poslední tři roky: Musíme implementovat! Musíme! Musíme! Musíme! Vzpomeňte si, EIA a teď bych mohl služební zákon atd. A trošku to připomíná takové to: My držíme ten rozpočet a buď uděláte, co chceme my, nebo ty peníze nedostanete! A já nechci zpochybňovat velikost objemu peněz, ale řekněme si, jak to je! 2014 až 2020, dejme tomu N + 2, takže 2022 a možná 2023, to je do kupy devět státních rozpočtů. Jestli to zaokrouhlím, 9 krát 1,5, je to přibližně 13 bil. korun českých výdajů. A k tomu bude 650 mld.? A to nejsou čisté peníze. Tak si to srovnejte: 650 mld. a 13 bil. A jestli platíme zhruba 35 až 40 mld. ročně, tak od těch 650 odečtěte nějakých 260. A jste někde na 400 mld. za deset let. A jsme na 40 mld. ročně. A máme 1 250 mld. výdajů. A 40 mld. je přibližně 3,5, možná 4 %, omlouvám se, počítám to takhle v hlavě, nemám to číslo napsané.

To jsou věci, které odvádí pozornost nás zákonodárců v ČR od podstatné debaty. My sklouzneme do detailů, v nesmyslných směrnicích se hádáme o osmý odstavec, třetí písmeno, jestli tam má být slovo musí nebo může, ale zapomínáme se vrátit o dvě, tři úrovně výš a říct, proč to vlastně děláme. Je to oblast, která potřebuje integraci? Potřebujeme to řešit jednotně nebo ne? A ta otázka skutečně nezní ve 100 %, že ji nepotřebujeme. Ale když nevedeme vážnou debatu ani my mezi sebou, tak jaká je pozice ČR? Ve kterých oblastech to vítáme? Jednotná pravidla. A ve kterých ne? A co máme vlastně prosazovat? A co má prosazovat česká vláda, když to vlastně neví?

(Poslanec se ohlíží do lavic ministrů.) Jeden ministr. Za ANO. Jeden ministr je tady. A to začal pan premiér slovy: Jsem tak rád, že dneska budeme debatovat o zahraniční politice! Kde je ostatních 16 členů vlády? Dobře, ministr zahraničí má přijetí, toho jsme omluvili, řekl nám něco. Já jsem docela přivítal, že pan ministr takhle bojovně a zapáleně vystoupil. A teď to skutečně nemyslím ironicky. Kde jsou ostatní členové vlády? Já jsem ráno slyšel ten dlouhý seznam: osobní důvody, osobní důvody, pracovní důvody. Podle mě z takové debaty může člena vlády omluvit pouze zahraniční cesta anebo dlouhodobě připravené jednání se zahraničním partnerem v České republice. To jsou důvody, které všichni chápou, pro které každého omluví. Jsem si jist, že 16 členů vlády v této chvíli není na zahraniční cestě ani nejedná ani se nechystá na odpolední jednání se zahraničním partnerem. Takže jaká je priorita české zahraniční politiky je až druhá otázka. První je: Je zahraniční politika prioritou této vlády? A odpověď vidíte vy všichni. Podívejte se! Tohle je priorita zahraniční politiky. Jeden! Ani ministr kultury tu není, který je tady pořád. Já se občas ptám, jestli ví, kde je Ministerstvo kultury, ale to je jenom tak, abych vás trošku pobavil, abych neměl tak nudné vystoupení.

Mluvil jsem o tom strategickém partnerství a mluvil jsem o NATO. A ne náhodou. To se povedlo České republice. Nebylo to úplně jednoduché. Vzpomeňte si na ty debaty před lety před vstupem do Severoatlantické aliance, až jsme tam. A já chci za chvilku mluvit o tom, jak interpretoval americké volby ministr zahraničí České republiky. Ale nedá mi to. Měl pravdu v tom, že mnohé evropské státy včetně České republiky dlouho neplní své závazky vůči NATO. A potom ti, kteří to plní, se oprávněně ptají: Kdy budete plnit i vy? Nebo to chcete tak, že já to platím, já mám náklady a vy máte výnosy? Takhle nemůže fungovat dlouhodobé partnerství! To může fungovat krátkodobě. Dá se zdůvodnit ekonomická krize. Nemůžeme si to dovolit letos, příští rok, za rok. Ale pak už musíme někam směřovat.

A do toho přijde premiér České republiky, když zdaleka neplníme své povinnosti, a není to problém jenom této vlády, abyste to nebrali jako kritiku směrem k této vládě, je to dlouhodobý problém České republiky, a říkal: Vybudujme evropskou armádu! Bez diskuse v České republice. Bez diskuse s opozicí. No jak asi dopadne ten jeho návrh, když ti partneři zjistí, že ani v České republice na tom není shoda? Podle mě je to špatný návrh, zbytečný. A z čeho to budeme platit? Nebo nám říká: půjdeme až k dvěma procentům HDP na obranu v NATO a vedle toho půjdou další prostředky HDP na evropskou armádu, nebo jak to myslí? S kým to debatoval? Debatovali jste to aspoň ve vládních klubech? Já se obávám, že ne. Skoro se bojím té odpovědi, jestli jste to probrali na svých klubech, jestli to aspoň má podporu koaličních vládních poslanců, tento chybný projekt, který odvádí naši pozornost a energii od toho, jak zabezpečit své povinnosti v NATO. A to je přesně příklad toho, že pak jsme slabí a možná i k smíchu, když prosazujeme něco, o čem nejsme ani doma dohodnuti, že je to dobře. Když se dohodneme, budeme to prosazovat, můžeme neuspět. To se nám může stát. Ale aspoň jsme to zkusili. Aspoň jsme věděli, co chceme. A hledali jsme partnery. V nejhorším případě je nenajdeme. Ale můžeme (nesrozumitelné) náš projekt, náš pohled s pohledy a projekty ostatních spojenců. Nic takového neděláme.

Pan premiér, jak on je mistr v odvádění pozornosti, tak místo priorit zahraniční politiky mluvil o nepovedených projektech exportní banky. A má pravdu. A já ty projekty hájit nebudu. Ale vždycky když to vezmeme v kontextu, ty projekty, které zmiňoval, skoro vždy vznikaly v období hospodářské krize. V té době jsem nezaznamenal oprávněné obavy, nebo obavy opozice z toho, že to není dobře. Vždyť přece v některých těch případech figurují renomované české firmy s dlouhodobým podílem na domácím i světovém trhu, firmy, které zaměstnávají stovky a tisíce lidí. To nejsou žádní podvodníci. A kdy se používá exportní banka? V okamžiku, kdy nestačí běžné bankovní nástroje. Takže každý ten obchod je rizikový. Představa, že stát podporuje rizikové exporty, a on je musí, když chce, protože normální komerční pojištění není možné, představa, že ve sto procentech bude úspěšný, není reálná. Ne že bychom se neměli zlepšit v kontrole a brzdit příliš idealistické plány o tom, jak udělám obrovskou zahraniční investici a jak mi přitečou desítky miliard. Ale současně říkat, to není možné, že tam se nějaký případ... A rozlišujme prosím, rozlišujme mezi nepovedeným projektem, který v rizikové oblasti může dopadnout třeba i kvůli změně politické situace v té oblasti, a mezi tím, kde někdo v zásadě plánoval podvod. To jsou dvě úplně jiné kategorie. A těch prvních je mnohem víc než těch druhých.

Otázka, před kterou stojí nejen Česká republika. Pan ministr kultury je už tady. (Ministr Herman právě vešel do sálu.) Fajn. Tak to už máme tři členy vlády. (Ve vládní lavici sedí ještě ministr dopravy Ťok a ministr životního prostředí Brabec.) Situace se postupně zlepšuje. Otázka je, jak bude Česká republika a Evropa jako celek reagovat na nového amerického prezidenta. Není pravda, že evropská levice nebyla zděšena z výsledků, jak se snaží poslední hodiny říkat. Je zděšená z těch výsledků! A pan ministr zahraničí tady mluvil, a já s ním souhlasím, o pohledu Donalda Trumpa, jak plní spojenci své povinnosti v NATO. Ale co musím absolutně odmítnout, je to, že republikánská strana je strana lůzrů a těch, kteří prohráli. To je ten povýšený postoj evropské levice a neomarxistů. On sice zkritizoval Hillary Clinton, ale v zásadě v kontextu jeho dalších vět jsem pochopil, že to jenom špatně naformulovala, že skutečně jsou to ti lůzři, kteří zvolili v Americe prezidenta. A není to tak. Podívejte se do těch komentářů v Americe. Zvolila ho střední a nižší střední třída, která neviděla ekonomický prospěch svůj z ekonomického úspěchu Spojených států. Viděli to, co se děje i v České republice za této vlády, že se pomáhá velkým a komplikuje se život malým. Ekonomika roste. A myslíte, že jsou všichni rádi? Mají z toho užitek dneska všichni? Nemají! Tak se bavme o tom, aby z toho ekonomického růstu měli užitek všichni, kteří poctivě pracují, protože to jsou voliči, kteří mimo jiné zvolili Donalda Trumpa.

A je až někdy úsměvné, jak někteří přebíhají. Nedá mi, abych nezmínil pana ministra financí, který v úterý ráno napsal sám na své sociální sítě, není pravda, že podporuju Trumpa, nemám s ním nic společného, aby druhý den napsal, gratuluju Trumpovi. On vlastně kopíruje ANO. Tak když ty dvě věty spojím, tak Andrej Babiš nepodporuje sám sebe. Logicky. (Pobouření v lavicích ANO.) On to nepodporuje, ale současně říká, že ten Trump to dělá jako on. Tomu asi nevěříme ani my z opozice, že by nepodporoval sám sebe a své hnutí. Fakt ne.

Ještě se chci vrátit k tomu, a úmyslně to je poslední bod mého vystoupení a poslední poznámka, abych nebyl jak premiér, kde jsem potřeboval odejít na nějakou schůzku, říkal, řeknu vám poslední větu, a když jsem přišel po dvaceti minutách, ještě mluvil, tak zkusím mít tu poslední větu o něco kratší. (Pobavení v sále.) Prohlášení čtyř. To byl konflikt ve vládě. To nebyl konflikt mezi vládou a opozicí. Řešil se podle mě naprosto špatně, poníženě, zbytečně. A současně tady přijde pan premiér a řekne nám tady s tím svým úsměvem: Naše zahraniční politika je transparentní a jednotná. A tři týdny tady neřešíme nic jiného, nebo mnozí neřeší nic jiného, než konflikt ve vládní koalici. Tak jak to je? Jak mohl ten konflikt vzniknout? Proč to prohlášení vznikalo, když je všechno jasné a všichni v té vládě podle toho postupují včera, dnes i zítra? Tak jsou pravdivá slova pana premiéra, že zahraniční politika je transparentní a jednotná? No jasně, že nejsou! To není řečnická otázka. Na to dokážu odpovědět já, ale i vy z vládních lavic. Anebo si fakt myslíte a budete zase chodit na mikrofon říkat: Ne, ne, ne, za to mohla opozice. Té opozici se podařilo zanést svár do těch vládních lavic a přímo do vlády. Není to důstojné nikoho z nás. Vůbec nás ta situace netěší. A pokud jste si všimli, taky jsme my jako občanští demokraté, byli poměrně zdrženliví. A mohli bychom častovat silnými slovy jednu i druhou stranu sporu. Ale pomohlo by to české zahraniční politice? Nepomohlo! Myslím, že je dostatek oblastí jiných - daňových, zvyšování byrokracie, šikana malých, sociální systém, v kterých si vystačíme v těch domácích soubojích. Ale zkusme nejenom mezi vládou a opozicí, ale i uvnitř vlády myslet na to, že zahraniční politiku do těch domácích soubojů netahejme. Ale když spolu nebudeme mluvit, ani vy s námi, ani vy mezi sebou, tak budou vznikat takové situace často. A pan předseda Fiala to řekl naprosto přesně. To byla jenom špička ledovce. To není ten jediný případ, který se stal. A taky vyjmenovával mnoho z těch protikladných vystoupení členů vlády. A to nás oslabuje.

Takže milé kolegyně, milí kolegové, za ODS vám zopakuji tezi, kterou se vám pokusíme dostat do vašich hlav a hlavně do praktické politiky: v zahraničí budeme pouze tak silní, jak budeme doma jednotní. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ODS.)