...vrah mnoha nevinných dětí a žen, vrah půl třetího tisíce nevinných civilistů. 42. prezident USA je totiž osobně odpovědný za letecké údery USA a NATO na Jugoslávii v roce 1999, které ničily srbskou civilní infrastrukturu. Bez mandátu OSN. Balkánská řeznice Madla, Clintonova ministryně zahraničních věcí a dodnes modla mnoha našich politiků, nepřiletí, neboť už se po zásluze smaží v pekle. Předtím ovšem stihla pohádkově zbohatnout, když si v poválečném, od Srbska násilně odtrženém Kosovu pořídila místní telecom, a pak ho výhodně střelila Slovincům.

Jiný masový vrah dětí a žen, 43. prezident USA George Bush ml., který je spolu s bývalým britským předsedou vlády Tony Blairem odpovědný za rozpoutání války v Iráku v roce 2003, si dál užívá svého politického důchodu a na naše oslavy se nedostaví. Za připomenutí stojí dvě skutečnosti. Smyšlenou záminkou k rozpoutání této války byly vylhané informace o zbraních hromadného ničení, které se ovšem nikdy nenašly. Mezitím ale v Iráku zemřel až milion lidí. Dětí, žen, civilistů. Země se z této pohromy dodnes nevzpamatovala. Podobně jako mnohé další země, kam Západ pomocí zbraní a s vedlejším efektem tisíců mrtvých importuje své představy o „demokracii“.

Co mají tyto a mnohé další vojenské akce společného se současnou válkou na Ukrajině? V logice dávné Clausewitzovy teze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, si brutální vojenskou silou vynucují řešení, která se předtím nepodařilo dohodnout či prosadit u jednacího stolu. Takhle to chodí, co je svět světem. Na západě, na východě, na severu i na jihu.

Ale chodí to i tak, že zatímco další z válečníků, totiž 44. prezident USA Barack Obama, obdržel prakticky za nic a tak nějak úplně dopředu Nobelovu cenu míru a je smečkou „pokrokových“ novinářů celého světa dodnes milován, veleben a obdivován, 45. prezident USA Donald Trump, který na rozdíl od všech svých předchůdců žádnou válku nerozpoutal, je tou samou smečkou nenáviděn, pomlouván a dehonestován.

Smyslem tohoto textu není vyviňovat žádného ze současných politiků, odpovědných za ukrajinské válečné běsnění, pouze chce připomenout, že všem by se mělo měřit stejným metrem. Chápu ovšem, že požadovat něco takového v zemi, jež se zásluhou a přičiněním zdejších prodejných, služebných presstitutů a lokajských politiků už dávno měla z České republiky přejmenovat na Zemi dvojího metru, je zcela pošetilé.