Jakýchže to chyb se vláda v průběhu epidemii koronaviru dopustila a dopouští?

Strategické chyby

1) Sázka na jedinou kartu – vakcinaci, a téměř naprosté opominutí léků. Chyba už se projevila. Očkování nemá takový efekt, jaký byl předpokládán, a tudíž i státy jako Izrael, Singapur, a nyní i Portugalsko s velmi vysokým stupněm proočkovanosti čelily nebo čelí nové vlně epidemie, a musely znovu zavádět opatření omezující svobodu. Vláda nebezpečí rychlého opadnutí účinku vakcín při svém strategickém rozhodování nebrala v úvahu.

Přitom lék – monoklonární protilátky – byly známy ještě před nasazením vakcín. Zachránily Trumpa už v říjnu 2020 (a o rok později pomohly i třikrát očkovanému nakaženému Milošovi Zemanovi – tedy tomu chlapíkovi, který v únoru 2021 tvrdil, že pandemie skončí, až ‚lehce dementní skupina‘ odmítající očkování změní názor).

Vláda se nemůže vymlouvat na to, že sázka jen na vakcinaci byla společnou akcí EU. Pokud jsme ještě pořád suverénní zemí, pak se musíme sami rozhodnout, kterou cestou jít, zdali švédskou, nebo rakouskou, nebo nějakou zcela jinou. Vyjevuje se, jak důležité je mít možnost volby. Jinak se chyby bezhraničně šíří po celém kontinentě. Bohužel v EU se přijímají unifikovaná rozhodnutí, a málokterý stát má odvahu jít svou vlastní cestou. Je to podobné jako v energetické politice. Tedy pokud EU rozhodne, že jde vakcinační cestou, a jiné cesty nedoporučí, pak i naše (údajně suverénní) vláda sklapne podpatky a nesnaží se příliš pořizovat fungující léky, případně nechat testovat nové, u kterých existuje indikace, že fungují. Vláda trpně čekala, kolik a jakých vakcín jí EU vyjedná, místo aby aktivně vyhledávala i jiná možná řešení koronavirové krize.

2) Permanentní nošení ochranných prostředků a izolace. Bariéry mezi občany však má smysl dělat jen v krizových situacích, tj. při výstupu na maxima nakažených. Jinak má být ponechána přirozená imunizace. Tím se zploští a rozloží v čase křivka počtu infikovaných. Jako ve Švédsku, ale např. i v Brazílii. Vždyť na epidemii je nejvíce burcující právě přetížení zdravotního systému ve špičkách nákazy.

Nejde jen o koronavirus. Jedná se i o jiné choroby, než COVID19. Na to, že s příchodem koronaviru nezmizely, se zapomíná. Chřipka s železnou pravidelností přicházela každý rok. Ale po dobu koronavirové izolace nikoliv. Vytvářením bariér se zabránilo průběžné a přirozené imunizaci obyvatel na chřipku. Účinnost chřipkové imunity byla cca rok. Teď je ztracena, vnímavost obyvatelstva na chřipku je velmi zvýšena. Nicméně virus chřipky ve světě určitě nezmizel. Až bude mít tu možnost, bude se rychle šířit. Ještě se tato chyba neprojevila, ale určitě se projeví, nejpozději po konci izolace. Jakmile sundáme respirátory, pak zde téměř nikdo nebude na chřipku imunní a její potenciál bude obrovský. Je dost dobře možné, že kvůli nějaké nové epidemii chřipky přijde jasný rozkaz očkovat se i na chřipku. V každé dvouletce dvě dávky. A když někdo odmítne? Zavede pak vláda sociální kredit čínského typu, aby tací byli eliminováni a neohrožovali ostatní?

3) Přistoupení na společné zadlužení na úrovni EU zdůvodňované nutností zotavení po koronaviru. To se přidá k domácímu zadlužení, ale je horší: platíme za něj i suverenitou.

Taktické chyby

4) Byla přijímána i nařízení odrazující obyvatele od dodržování ochranných opatření jako celku, i těch smysluplných. Jaký účinek měly kontroly policií na hřbitovech na dušičky? Jak byl vnímán zákaz zpěvu na školách? Proč byla uzavřena sportoviště? Co za smysl měl zákaz nočního vycházení? Jaký význam měla uzávěra hranic úplně všech okresů, což odčerpalo síly 30000 policistů a vojáků ve chvíli, kdy byli potřeba jinde?

5) Pomiňme možnost, že výše uvedená opatření měla otestovat, co obyvatelstvo snese bez toho, aby se masově vzbouřilo. Že tedy tato opatření byla pouhou střelbou naslepo. Pak ale musí u každého opatření existovat analýza jeho účinnosti. Bez toho se bude střílet naslepo znovu a znovu.

6) Pokud by byla jak účinnost opatření, tak i působení vnějších podmínek dobře prozkoumány, pak by šlo lépe a cíleněji nastavit regulace. Technik by řekl PID-parametry regulace. To by epidemii lépe rozložilo v čase tak, aby nedocházelo k přetěžování zdravotního systému ve špičkách. Jenže o to se nikdo ve vládě nesnažil. Snaha byla potlačit nákazu pokud možno na nulu.

7) Je těžké přesvědčit o nutnosti dodržování i těch správných opatření značnou část obyvatel, pokud ta opatření vyhlašuje šéf s pošramocenou morální integritou. A i jeho podřízení občas ujeli nedodržováním vlastních nařízení (což značí papalášství), či se ukázalo, že mají díky svým vedlejším kšeftům nějaké máslo na hlavě.

8) Označení Tečka pro efekt vakcinace bylo naprosto nevhodné, zavádějící, přehnaná očekávání vyvolávající. Pokud by očkování byla skutečně tečka, pak by nemohly znít zprávy v médiích při 60% proočkovanosti stejně tragicky jako v dobách, kdy bylo naočkovaných 0%. Ministr Blatný v březnu na půdě Senátu deklaroval „Kdo má ukončenou vakcinaci, neonemocní a nikoho dalšího nenakazí“. Několik imunologů to vyvracelo, ale většinově občané uvěřili, že vakcinace je konečným řešením. Vláda podle tohoto přesvědčení také nastavila nařízení: očkovaní po rizikovém kontaktu nemuseli do karantény, čímž se mnozí z nich stali přenašeči a přispěli k nové vlně.

9) Úplné informování o tom, pro koho má očkování jaký účinek, chybělo. Zveřejňování přehledných dat o počtech hospitalizovaných dle očkovacího statusu a zároveň dle věkové kategorie, případně též dle příslušnosti k rizikové skupině, je pro občana základem, aby se mohl informovaně rozhodnout, zdali se nechá či nenechá naočkovat. Samozřejmě včetně informací o známých i potencionálních rizicích vakcín. Neexistence takovýchto výstupů z dat vede k nedůvěře.

10) Na rozdíl od vakcinace bylo o možnostech účinné léčby informováno jen sporadicky. Dokonce ani někteří praktičtí lékaři nevěděli, že mají rizikové pacienty posílat na léčbu monoklonárními protilátkami, a pokud věděli, pak byli odrazováni byrokracií.

11) Schovávání se za „odborníky“. Problém epidemie je mnohavrstvý, proto konečné rozhodnutí o cestě, kterou se dát, je na vládních politicích, nikoliv na odbornících. Ti (z různých oborů) mohou a musí dávat vstupy, ale rozhodnutí o cestě je na politicích. Oni drží moc. Nemohou se tedy zbavovat odpovědnosti slovy „Budeme se vždy řídit radami zdravotnických odborníků“. To chce ale odvahu.

***

Těch vládních chyb tedy bylo hodně. Přesto stejní vládní činovníci přijímají další a další opatření typu „Nepomohlo to, tak ještě větší silou“. Vláda své strategické a taktické chyby nyní řeší zejména na úkor jedné skupiny obyvatel – neočkovaných. Tím se dopouští diskriminace.

Pro připomenutí se podívejme, co pan premiér Babiš říkal v lednu 2021 v Parlamentu: „Očkování je dobrovolné. Nikdo nikoho nenutí,“ Cílem vlády podle něj (tj. Babiše) nedělat dvě kategorie občanů. Zopakoval, že cílem je naočkovat proti covid-19 alespoň 60 procent občanů. … „Není tendence omezovat svobodu,“ řekl Babiš.

Srovnejme s realitou. Neočkovaní jsou nuceni k naočkování zatím nepřímými, ale silnými metodami, sametovým imperativem “Rozhodněte se správně”. Povinné očkování se chystá. Občané se dělí na dvě kategorie. 60% už bylo alespoň jednou dávkou naočkováno, ale v nucení do očkování se jede dále a intenzivněji. Existuje jasná tendence omezovat svobodu.
Ještě někdo vládě věří? Životnost slova předsedy vlády je deset měsíců.

Vládou aplikované nucení k očkování není žádné kočkování. Může to mít zásadní důsledky pro obživu jednotlivce. Platí ale, že vláda dělá jen to, co jí demokratická většina občanů dovolí. Většina občanů odvykla riziku předčasné smrti a mnozí jsou za jeho snížení ochotni zaplatit opravdu hodně. I svobodu. Nejen svoji, ale i jiných.

Jsem ochoten ze svého dílu zdravotního pojištění platit vakcinaci rizikových skupin, i když s životním stylem příslušníků některých těch rizikových skupin nesouhlasím. Protože u rizikových skupin má očkování smysl. Ale ať neočkované na oplátku nikdo nenutí se očkovat, když nechtějí.

Až bude v budoucnu vláda diskriminovat třeba otylé, Keny, buddhisty, kuřáky, surrealisty, mastné vlasy, cestovatele, blonďáky, zdravé, třinácté pohlaví, předsedy komor, nesportovce, zahrádkáře, křesťany, antimarxisty či jakoukoliv jinou skupinu (co víte? Před dvěma lety by nikdo neřekl, že zde budeme mít pěkně nakročeno zrovna k sanitátní totalitě), pak může za mnou přijít někdo z dané nové diskriminované skupiny (včetně kamarádů a přátel) a požadovat moji podporu, aby nebyl/a diskriminován/a. V té chvíli se ho/jí zeptám: „Cos udělal/a, abys zabránil/a diskriminaci neočkovaných?“ Pokud bude odpověď typu „Přinutil/a jsem je se očkovat“, či variace marxistického „Svoboda je poznaná nutnost“, nebo i „Neudělal/a jsem nic“, pak může oprávněně očekávat, že žádnou podporu nedostane.

Bohužel, i to může být záměr mocných: osekávat svobody postupně, u jedné skupiny po druhé, a vždycky postavit většinu proti menšině, aby posléze v nějaké jiné konstelaci byla vytvořena nějaká nová menšina, na kterou bude poštvána zase trochu jinak zformovaná většina.

Tímto v podstatě parafrázuji Martin Niemöllera, který to pěkně popsal slovy:
Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista.
Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat.
Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář.
Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Aby parafráze byla explicitní, uvedu možný příklad:
Když nutili k vakcinace neočkované, mlčel jsem. Byl jsem očkován.
Když nutili lidi s nadváhou ke zhubnutí, mlčel jsem. Nebyl jsem obézní.
Když nutili kuřáky přestat kouřit, mlčel jsem. V životě jsem si cigáro nezapálil.
Když bonvivánům zavedli prohibici, mlčel jsem. Nepil jsem alkohol, a to ani becherovku.
Když zakázali cestovatelům cestovat, protože prý přinášejí choroby z celého světa, nebylo už nikoho, kdo by se jich zastal. Oni se předtím nezastali jiných, proč by se jiní zastávali cestovatelů?

Při vědomí tohoto sice řeknu obézním, kuřákům, bonvivánům a cestovatelům „Styďte se!“, ale stejně se jich zřejmě zastanu.
Nicméně: radši na to nespoléhejte.

Pavel Strunz

Zdroj: blog Idnes