„Síla skutečnosti a života byla vždy silnější než brutální násilí a vždy skutečnější než všechny teorie.“
M. Djilas[1]

Nebuďme překvapeni, neděsme se toho, nerezignujme na odpovědnost a přemýšlejme. Smysl boje za svobodu a demokracii trvá. Pokud nechceme jen nečinně přihlížet, spílat za nedostatky jiným anebo rezignovaně mlčet, chtějme vědět a znát víc, komunikujme, organizujme se a buďme trpěliví k názorům a životům jiných. Přestaňme harašit silou a vulgaritou, neurážejme ty, kteří svoje „místo na slunci“ hledají složitějšími cestami a chovejme se tak, jak chceme, aby se ostatní chovali k nám. Není to jediný recept a řešení, ale je to způsob, který aspoň zčásti potvrzuje naši civilizovanost a ostatním dává šanci se k ní připojit a hledat spojence, protože není jiné cesty. Cesta násilí a ničení životů lidi nespojí, ale poníží a odcizí. Nechtějme klesnout hlouběji, až tam, odkud naši předkové hledali za cenu vlastních životů cesty ze „zla“, které jiní rozsévali, aby životy jiných ničili a rozvraceli nejzákladnější lidské hodnoty – právo na život, na lidskou a sociální důstojnost.

Tak nějak mě napadá uvažovat o odkazu období před 26 lety až do současnosti. Nezapomínejme ani na ty, co v říjnu - listopadu 1939 vystoupili proti nacistické totalitě, která se u nás vytvořila v podobě Protektorátu Čechy a Morava a za své postoje položili životy. Čtu-li reakce části některých politiků na období Listopadu 1989, např. v článku A. Raška, který uvádí: „Je pozoruhodné, že názory na 17. listopad 1989 se nyní v české společnosti příliš neliší. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek čtvrtstoletí dění charakterizoval fázemi iluze – deziluze – naděje; komunista Jiří Dolejš konstatoval, že je nelze ani velebit, ani cejchovat.“[2] , pak mě napadá, že kdysi „národněfrontovské spojenectví komunistů a lidovců“ v tomto případě nic moc nevypovídá, jak se k významu listopadových událostí z r. 1989 stavět, a jakoby s odstupem let v jejich duchu toto „spojenectví“ jaksi přežívá. Na iluzích a deziluzích se podíleli, jak politici z polistopadové KDU-ČSL, tak KSČM. Komunista Dolejš vyslal signál „ani tak, ani tak“, ale na jeho slova dojde. Kdoví…, ale nemyslím si, že je to opravdu to, co si on sám myslí o období před rokem 1989 a o událostech z listopadu 1989. Stačí si projít některá jeho dřívější vyjádření k tomuto datu. Skutečnost je však i taková, že některé stisky rukou a tzv. soudružská objetí bývají smrtelné – viz např. – parafrázuji – jistý stisk ruky v r. 2004 na českobudějovickém VI. sjezdu KSČM se slovy: „Já věděla, že jsi náš.“ Dáma, která je směrem k tehdy „složitě“ opět zvolenému J. Dolejšovi za místopředsedu strany, pronesla, měla velmi aktivně blízko nejen k názorovému spektru a personám z předlistopadu 1989, ale aktivně brojila proti všemu, co se nebylo ochotno spojit s konzervativností toho nejhrubšího zrna, jež vyhřezla z útrob KSČM a spojila se v osobě tehdejšího ještě předsedy M. Grebeníčka. Řekněme, že tato dáma tak činila často s osobní angažovaností a záští, které se jen tak něco nevyrovnalo. Krátce po tzv. odchodu M. Grebeníčka a nástupu V. Filipa nejenže konzervatismus zůstal, ale byl „přizdoben“ bezbřehým pragmatismem a populismem strany a částí jejich funkcionářů. To ostatně vydrželo v KSČM dodnes a je to fakticky jediný tmelící faktor, který udržuje tuto stranu pohromadě. Pravda, neměli bychom zapomínat na roli vnějších faktorů, které tu a tam přispějí k „radikalizaci“ i uvnitř samotné KSČM, která ústy některých protagonistů sklouzne tu po vlnce Hradu (a to začalo již vehementně V. Klausem, abychom byli dialektičtí), nacionalistických vášní a marketingových triků agentury Profil (Producentské centrum Profil) dnes souzené J. Mrencové. Ale KSČ, potažmo KSČM měla a má s datem 17. listopadu 1989 své psané i nepsané, (zatím) známé i méně známé problémy. Navíc se do přístupů promítá fakt, o němž se někdy ke konci 90. let 20. stol. zmínil prof. F. Šamalík, když řekl: „komunisté budou doopravdy reformovaní teprve tehdy, až pro ně listopad bude i jejich vítězstvím“[3]. A to nejenže se nestane, ale nedojde ani k pokusům vyjít z bludného kruhu vlastního hodnocení přístupů k tomuto období ve všech souvislostech. Např. nabídnutím zřetelného východiska, uskutečnitelného programu a ideového rámce, jímž by tato strana reagovala na dění „nyní“ a „do budoucna“. To, co dle A. Raška reformní levice[4] po r. 1989 nabídla, bylo „pokračování Pražského jara v čele s Alexandrem Dubčekem a v ekonomice chtěla převzít modifikovaný jugoslávský model kolektivního řízení podniků radami pracujících.“[5] I když není třeba propadat žádným iluzím, a to nejen kvůli pozdějším deziluzím, ale především proto, jaké jsou další možné a realizovatelné alternativy.

V KSČM, u nemalé části občanů a v různě se profilujících subjektech převážilo nakonec to, co Rašek uvádí, „že myšlenka socialismu se k lidem vrátí, až poznají nejtvrdší stránky kapitalismu, až jim dojde, že došlo k největší krádeži po Bílé hoře…“ Možná bychom neměli propadat ani iluzím o široké znalosti o událostech spojených s Bílou horou mezi námi občany, ani „lehkosti“ až naivitě či určité dávce právě onoho „na naše slova dojde“, s jakou tato část levice kalkuluje s vývojem. To nejenže odporuje dialektice, k níž se tak často a opakovaně hlásí, a snad někteří nejen na základě znalostí z VUMLu, ale i z důvodů absence jakéhokoliv jiného, alternativního přístupu. K tomu přidejme frustraci, zkostnatělost a úzkostné obavy, co by dovnitř nyní již výrazně přestárlé členské základny KSČM změny mohly vyvolat. S tím jistě souvisejí role a významy jednotlivých funkcionářů na čele strany, kteří se léty nejenže příliš nemění v dotyku na fungování strany, ale příp. další kooptování se velmi záhy „zařadí do houfu“[6], protože jim to dává šanci na další nekonfliktní přežití zejména ve volených a jinak honorovaných funkcích, a co víc – ani oni nemohou být za léta absence idejí přesvědčivějšími při získávání stoupenců toho, čemu se říká „komunistická ideologie“. A jak trefně poznamenává Rašek: „Je ale otázka, zda ti, kdo se nepočítají mezi polistopadové vítěze, nebudou spíš usilovat o kapitalismus s lidštější tváří.“[7] O tom nás přesvědčují nejen polistopadoví (záhy) podnikatelé z řad bývalých členů KSČ a ekonomicky zainteresovaných na informacích a fungování podniků na úrovni průmyslu, služeb či zemědělství, kteří se tak briskně chopili privatizačních vln. I o tom je pozice A. Babiše a „symbolický“ návrat lidí jeho typu, tentokrát do pozice ministra financí, senátorská fungování některých osob z řad předlistopadových aktérů našeho života (ne všech nutně zprofanovaných. Je ale otázkou, zda dostatečně odolných proto svodům, jenž dnešek nabízí a oni z výlučnosti sebenazírání sobě vlastnímu jim rádi podléhají.). Stejně jako usilovné a opět nekritické hledání „všeobjímajícího“ globálního partnera, hráče na mapě světa, který více než šachy ovládá tu a tam nějaký ten zbrojní systém a pro nějž nic není nemožné, a sem tam nějaký ten „hlas opozice“ je prostě smeten. Vždyť přeci „západní imperialismus“ to dělá celá desetiletí! Oč se „imperialismus“ ruský nebo čínský „přátelsky“ liší od toho západního, se z úst staronových nekritických protagonistů již nedovídáme. Snad jen např. tragédie způsobené technickými nedostatky, selháním a benevolencí k těm, co nedodržují pravidla a zákony, protože jim prostě překážejí, naprosto ignorují opatření o bezpečnosti práce v náročných provozech, dětskou práci, upřednostňují liknavé postupy prací při likvidaci havárií způsobených (nepoučeným) lidským faktorem a jejich dopady na ostatní lidi a na životní prostředí atd. nás mohou „svádět“ z cesty historicky opětovně nekritického obdivování. Ale jak poznamenává Rašek: „revoluce je jako Saturn: požírá své děti.“[8] Jenže to není ani alibi, ani odpověď na řešení. Protože ani jedna z dosud proběhnuvších revolucí se nechovala jinak, stejně jako se k nositelům svého smyslu nakonec obrátila zády. A ti, co se chopili moci, se posléze stali negací těch, kteří měli být jejím zdrojem.

Pokud bychom jen nostalgicky vzpomínali a užírali se deziluzí z toho, co a jak mohlo být, a zřejmě nikdy nebude, byli bychom, resp. posloužili bychom přesně těm, kteří 17. listopad 1989 nevyhráli a ani vyhrát nemohli. Příčina totiž tkví v tom, že pro ně byla jakákoliv změna mocenského uspořádání nemožná. Již dávno totiž předlistopadoví mocní rezignovali právě na ony změny, jimiž se tak po desetiletí oháněli a přitom hájili především vlastní mocenské pozice. „Moc jako zdroj sebe sama“ se posléze stala nemocí, a lékem, resp. řešením nedisponovali ani tehdy v listopadu 1989, ale ani nyní, kdy údajně „ani necejchují, ani nevelebí“. Možná právě tohle je ta „manipulativní“ část řeči, se kterou si sice nezadáte, ale také nic neřeknete. Nic, z čeho by se dal číst postoj, o němž sice můžete pochybovat, ale nemůžete jej ponechat bez povšimnutí.

A tak neživme se iluzemi a neupadejme v deziluze, protože „Člověk se může vzdát mnohého. Ale musí myslet a cítí hlubokou potřebu svoje myšlenky vyjadřovat.“[9]  (M. Djilas)

Zdroj:
[1] Milovan Djilas (1911 – 1995) – „první východoevropský disident, předtím korunní princ Titova režimu a partyzán…“ In: SKOŘEPA, H., Svět, ve kterém žijeme, je světem nejistoty. Listy. 2015, roč. XLV, č. 5, s. 54 – 58. ISSN 1210 – 1222.
[2] RAŠEK, A., Reformní levice propásla 17. listopadu dějinnou šanci. Listy. 2015, roč. XLV, č. 5, s. 15 – 18. ISSN 1210 – 1222. [
3] Bylo by špatné tančit na hrobě ČSSD, kdyby vládla pravice [online]. sds.cz, [cit. 2012-08-13]. Dostupné online. [
4] Sem ale neřadit KSČM, protože v ní panoval „děs a hrůza“, mělo – li by být použito označení „reformní“.
[5] RAŠEK, A., Reformní levice propásla 17. listopadu dějinnou šanci. Listy. 2015, roč. XLV, č. 5, s. 15 – 18. ISSN 1210 – 1222.
[6] Ti, co se nezařadili, byli vyobcováni či sami s poznáním o „nereformovatelnosti“ tohoto subjektu odešli. Podotýkám, že i toto poznání má svá plus. Pravda, strana si ústy těch, co mají na starosti její PR dovnitř i ven tvrdí, že v případě těchto lidí šlo a jde o ty neschopné a hloupé. No, pokud srovnám některé funkcionářské kvality této strany, např. na okresních úrovních, pak snad ani v jejich podání nemůže mít „kapitalismus lidštější tvář“, protože především oni postrádají svou vlastní. [
7] RAŠEK, A., Reformní levice propásla 17. listopadu dějinnou šanci. Listy. 2015, roč. XLV, č. 5, s. 15 – 18. ISSN 1210 – 1222.
[8] RAŠEK, A., Reformní levice propásla 17. listopadu dějinnou šanci. Listy. 2015, roč. XLV, č. 5, s. 18. ISSN 1210 – 1222.
[9] SKOŘEPA, H., Svět, ve kterém žijeme, je světem nejistoty. Listy. 2015, roč. XLV, č. 5, s. 54 – 58. ISSN 1210 – 1222.