Jistě nejen já, ale i další čteme znepokojivé zprávy o bombových útocích v Bruselu. Mrtví, ranění,... jakoby se stali a stávají něčím, co by nás podle jejich iniciátorů mělo pomalu přestat znepokojovat, protože se to stává jakousi "normou" - součástí všedních dnů.

Ano, už nyní se objevují osvědčené šablony o "arabaských výkřicích", které bylo slyšet v průběhu výbuchů a chaosu, který přirozeně nastal bezprostřeně mezi do té doby nic netušícími lidmi. Ano, nabízí se obrátit osvědčeně pozornost a brojit proti uprchlíkům, kteří se přeci jako s převahou muslimský element valí do Evropy a "ničí naše domovy". Ano, politici se předhánějí v kondolování pozůstalým. Někteří zřejmě i upřímně. Jiní již pracují na svém politickém image. Protože u nás prostě volby budou a téma "uprchlíci" je pro některé zásadním. Nemusejí přeci přemýšlet nad řešením problémů - které mj. způsobily i vlny uprchlíků - a volebními programy třeba o tom, jak příčiny těchto problémů řešit. Velmi záhy si totiž politici zleva doprava zvykli na ono odposlouchané "ty programy stejně nikdo nečte". Než ale řešit, proč ty programy lidi nečtou, resp. je nezajímají, začali se politici pozvolna chovat tak, jak se valí momentální vlna veřejného mínění. A dokonce nemusí být ani většinová, dokonce nemusí skýtat zájem o to, jak ji příště předejít, či usměrnit, dnes už se mezi některými politiky rozmohl přístup neřešit už ani její důsledky.

Smutné? No, možná, ale pořád nás to tak nějak většinově baví... Bolest, radost, smích, pláč si nejsou zase tolik vzdáleny. A když stojíte ještě na té "správné straně", může to přinést i nejedno volební vítězství.

Známý francouzský filozof Bergson sepsal neméně známé pojednání o Smíchu, o jeho společenské funkci, tedy, že jen jeho společenská role má smysl. Dá se tedy říci, také existence a význam společnosti musejí mít smysl. Ten smysl nás ale musí přesvědčovat o tom, že společnost nás musí ve své existenci spojovat, nikoliv rozdělovat až k destrukci sebe sama. Hranice smyslu a nesmyslnosti jakoby pozbývají smysl! (často se schovávají do útrob tzv. virtuality). A už se tak děje nějaký čas. Problém však začíná být o to horší, že se ti "zdola" ve svém počínání začínají podobat části těch "shora". A jejich spojenectví se stává realitou, a to nikoliv virtuální. Osobně mám velmi silné pochybnosti o důvodech k radosti a smíchu v případě volebního vítězství podobných spojenectví.

Oběti z Bruselu totiž nemusejí být zdaleka posledními ani po uvedených volbách.

H. Svobodová