Kapitalismus v celém svém asociálním střihu se však nezastavil jen u velkého třesku socialistické společnosti, spojeného s bezuzdným a účelově nekontrolovaným rozkradením bilionů korun z majetku všeho lidu, ale plynně navázal systematickým vykořisťováním svých občanů, nalézajících se v postavení zaměstnanců. Těm narýsoval takové pracovní podmínky, včetně samotného ocenění jejich práce, které byly a jsou schopny spolehlivě zlikvidovat již tak nízkou kvalitu osobního či rodinného života a potažmo i lidské zdraví!

A šrouby se utahují prostřednictvím najatých vrcholových politiků stále více, například plíživě postupná demontáž zákoníku práce ve zřejmý neprospěch zaměstnanců je jedním z nesporných svědectví stále většího se rozevírání „sociálních nůžek společnosti“.

Nefalšovanou materiální bídou, projevující se nejen extrémním počtem exekucí, ale například i tím, že každé desáté dítě si nemůže dovolit školní stravování, trpí statisíce českých rodin. A jeden z hlavních důvodů? Tzv. pracovní chudoba!

Specializované organizace, jako například „EUROSTAT“, se však tomuto, až krutě znějícímu termínu, záměrně vyhýbají a využívají asertivnějšího pojmu „nízkovýdělkoví zaměstnanci“. I když je podstata stejná, také zde se barví projevy asociálního zlořádu „na růžovo“. Tak, jako tomu bývá i v jiných oblastech života čistě majetkově rozkastovaných společností.

Zmíněný EUROSTAT shromáždil údaje o výdělcích zaměstnanců jednotlivých členských zemí EU v roce 2018 a ČR nedopadla v tomto smyslu vůbec dobře! „Nízkovýdělkovými zaměstnanci“ je v tomto materiálu označována skupina obyvatel, která si svojí prací vydělá méně, než jsou dvě třetiny mzdového mediánu v dané zemi. U nás se do ní řadí více než patnáct procent všech pracujících. Uvnitř této množiny stále přetrvávají i některé strukturální rozdíly, a to především mezi pohlavími, kdy ženy zasahuje příjmová či pracovní chudoba mnohem více než muže. Velké problémy má, v tomto ohledu, ale i mladá generace do 30 let, případně zaměstnanci s nízkým stupněm vzdělání a několik dalších sociálních skupin.

ČR zaujímá v rámci EU též nelichotivé místo v poslední třetině pořadí zemí s nejnižší hodinovou mzdou. Zatímco si zaměstnanec u nás většinově přijde na 6,2, v sousedním Německu je to 17,2 a v celé EU potom 13,2 Eura/hod. I takto lze číst hospodářský výsledek „polistopadové orientace naší země“. Tehdejším Havlovým blábolům o tom, jak ekonomicky rychle doženeme sousední Rakousko, se nyní můžeme jen útrpně smát. I zde totiž hodinová mzda přesahuje nyní nejčastěji 15 Euro/hod.

Na uvedených číslech můžeme jasně vidět, jak se stále více stáváme pouhou kolonií hospodářsky silných zemí Evropy, jejichž státní příslušníci již vlastní významnou část ČR. Jejich podnikatelé z velké části určují kvalitu našeho života, a to nejen tím, že si udělali z našeho trhu odbytiště, spíše však smetiště, pro nekvalitní výrobu. A toto jsme před těmi, více než třiceti lety, skutečně chtěli? Já nikoliv!