Problém je pouze v tom, že bombardování, při kterých umírali a umírají tisíce lidí, nepovažujeme za válku.

Když francouzští piloti sypali v roce 2011 bomby na Libyi, zemřeli tam tisíce lidí. Nikdo se nad tím nepohoršoval, Hillary Clintonová tehdy neskrývala radost nad brutálním zavražděním Muammara Kaddáfího. I ve Francii se radovali, že už nemusí platit dluhy, které vůči Libyi měli.

Libye však není první a jedinou napadenou zemí. USA samostatně, či jménem NATO vojensky zaútočili i na jiné země. Jednou z největších agresí bylo napadení Iráku, kde díky USA zemřelo přes milion lidí, a v nepřímých důsledcích umírají desetitisíce dalších.

Z našeho pohledu v těch zemích žijí „opice“, které si neumí vládnout, a proto je tam zapotřebí čas od času udělat pořádek a přinutit je, aby dělaly to, co se jim řekne.

Málokdo se zamýšlí nad tím, jak situaci vnímají lidé, kteří jsou v rámci akcí NATO zabíjeni, a je ničen jejich majetek. Nikdo ze zemí NATO neříká, že byly vojenské agrese špatné, a už vůbec nikdo nepřizná, že to byly válečné zločiny. Co si potom má takový Iráčan, Afgánec,… myslet?

Může si myslet, že toho necháme?

Určitě ne, zatím totiž nikdo ani nenaznačil, že NATO přestane napadat „neposlušné“ země. Jaké jsou pro lidi z napadených zemí perspektivy?

Takzvané teroristické útoky jsou projevem zoufalé pomsty. Oni nemají možnost poslat na nás bombardéry nebo komanda speciálních sil, což je z našeho pohledu akceptovatelný způsob zabíjení. Proto používají podomácku vyrobené bomby a jiné improvizace.

Přibývá informací o teroristických hrozbách a bezpečnostní složky se snaží identifikovat muslimské radikály v Evropě. Problém však je, že se tzv. radikálem velice snadno stane každý, kdo pochází z napadených nebo destabilizovaných zemí. Stačí, když si takový člověk uvědomí celkovou situaci. Když se nesmíří se svým ponížením a ponížením svého národa a rozhodne se, že boj proti „křižákům“ má větší smysl než integrace do konzumní společnosti, tak se tzv. „radikalizuje“.

Tzv. radikálů bude zákonitě přibývat, protože se radikalizuje i obyvatelstvo Evropy proti Islámu. V rámci zjednodušené propagandy je Islám chápán jako hlavní příčina terorismu. Pro mnohé je složité pochopit, že se stal Islám integrujícím prvkem hnutí odporu, stejně jako by se jím mohlo stát jakékoliv jiné náboženství. Verbální útoky na Islám a  ztotožňování islámu s terorismem pouze zvětšují celý problém, protože vedou k integraci napadených národů. Protiislámská rétorika vede i k větší radikalizaci, protože probudí i ty, kteří se už se svojí situací smířili.

Pokud chceme situaci vyřešit, musíme nejprve přesvědčit lidi z napadených zemí, že už je nebudeme zabíjet. To však půjde těžko, zatím jsme hrdí na válečné úspěchy a deklarujeme, že v nich budeme pokračovat. Celkem logicky bude boj pokračovat. Každá strana bude pokračovat v boji svými prostředky. Arabské rodiny budou zabíjeny vyspělými bombami shazovanými z nejmodernějších letadel, a budou umírat po tisících a Evropské budou umírat amatérskými bombami donesenými sebevražednými bojovníky po desítkách.

Doporučuji uvědomit si, že ve válce na mrtvé vedeme, už jsme zabili téměř dva miliony „Muslimů“, oni zatím jen pár set „Křižáků“. Lze předpokládat, že se budou snažit „scóre“ vylepšit.

Máme zřejmě pouze tři možnosti:

1. Dokončit genocidu Arabů -zcela je vyhubit a zbytky umístit do rezervací

2. Vyšetřit válečné zločiny USA a NATO, potrestat viníky a odmítnout politiku agresí

3. Nic neřešit a počkat až Evropu ovládne Islámský stát 2.0