Představa, že vzdělávacímu systému v ČR by jakkoliv prospělo zrušení Ministerstva školství, je naprosto naivní a lichá. Naopak na příkladu středních škol, zřizovaných kraji, vidíme, že “žábou na prameni” jsou často právě kraje.

Zatímco ministerstvo na ně tlačí, aby se zavázaly zvyšovat podíl všeobecných oborů, po nichž je poptávka jak u veřejnosti, tak u zaměstnavatelů, některé kraje se jakýmkoli změnám zarytě brání. I proto Česko nadále zůstává montovnou s podprůměrnou úrovní vzdělanosti.

Zrušením centrálního vedení by se již tak roztříštěný a nevyrovnaný vzdělávací systém ještě více tříštil a produkoval ještě více nerovností. V tuto chvíli naopak potřebujeme, aby ministerstvo hrálo silnější roli v naplňování strategických cílů, jako je Strategie vzdělávací politiky 2030+, a mělo dostatečný rozpočet, kapacity a kompetence koordinovat, motivovat a podporovat zřizovatele i školy k zavádění potřebných změn.

Jenom tak můžeme vyrovnat propastné rozdíly mezi jednotlivými regiony a nabízet kvalitní vzdělání, odpovídající 21. století, všem bez ohledu na to, kde žijí a jaké mají socioekonomické zázemí. Vydat se opačným směrem by znamenalo návrat o desetiletí zpátky.“