Vzpomínám si, jak jsem coby chlapec školou povinný nedokázal pochopit, jak bylo možné, že mezinárodní společenství a zejména pak Francie nezareagovali na to, když Německo dne 7. března 1936 vojensky obsadilo Porýní, které mělo zůstat, podle dohod z Locarna, demilitarizovanou zónou. Tehdy jsem nechápal, jak mohli být francouzští politici tak zbabělí a zaslepení, že dovolili Hitlerovi postupně odstraňovat všechny limity, které měly Německu zabránit v rozpoutání nové války.

Později mi však v souvislosti s tím, jak jsem se seznamoval s paměťmi současníků a pracemi historiků, postupně docházelo, že Francie měla jenom takové politiky, jaké měla voliče. Ne všichni francouzští politici té doby byli zastánci budování míru odzbrojením. Ti z nich ovšem, kdo by chtěli v atmosféře rozbouřené bolševickou revolucí v Rusku a později světovou hospodářskou krizí budovat silnou armádu a držet mladé muže v kasárnách, neměli velké šance na zvolení. Reální politici tedy zpravidla dají přednost tomu, co voliči chtějí dnes před tím, co je důležité pro zítřek. Pouze výjimeční politici dokážou tuto mez překračovat a posouvat politiku za hranice populismu.

Systému jediné pravdy se nepodvolíme

Ve společnosti je však ještě jedna síla, která se nemusí ohlížet na volební preference. Touto silou jsou intelektuálové, kteří občas dokážou vidět za horizont běžné politiky a stavět před lidi otázky přežití národa, kultury, civilizace. Aby tato síla fungovala jako skutečná pojistka, je ovšem třeba, aby existovala skutečná svoboda slova, aby bylo možno otevřeně diskutovat a veřejně probírat nejrůznější témata. Tuto pojistku spolehlivě vypíná systém jediné pravdy, jednoho povoleného názoru, odmítání diskuse a tabuizování témat. Pro takovou diskusi je třeba nejen formální vyhlášení svobody slova v Ústavě, ale důsledné její dodržování. Přitom platí, že čím větší mají sociální média monopol na veřejný prostor, tím nebezpečnější je cenzura těchto médií. A je nebezpečnější o to víc, pokud se jedná o cenzuru bez veřejných pravidel a veřejné kontroly. Jenom tak zabráníme tomu, aby se školáci za pár desítek let divili tomu, proč jsme nic nedělali, když jsme ona nebezpečí přece museli vidět.

(RNDr. Jiří Vyhnalík je oblastním koordinátorem vznikajícího hnutí občanů Trikolóra v Praze 14)