Co je vlastně pravice? Ať už je pravolevé vymezení vhodné nebo již přežité, principy, které jsou k pravici přiřazovány, jsou svoboda jednotlivce, důraz na osobní zodpovědnost za vlastní život, obhajoba tržních principů a dobrovolných, oboustranně prospěšných vztahů mezi jednotlivci, snaha ořezat kompetence státu, boj proti pečovatelskému pojetí vlády. Daleko vhodnější je však spíše model tzv. politického kompasu, který kromě pravolevé osy používá ještě na ní kolmou osu politické svobody či příklonu k autoritářství. Tak nebo onak, je zřejmé, že hodnoty svobody, trhu či malého státu jsou na naší politické scéně v zoufalé menšině a mizí vlastně z celé naší společnosti, z politické debaty, z médií i z intelektuálního prostředí. Po desetiletí ekonomického i společenského nadýchnutí, které umožnila Sametová revoluce (třebaže v pravém slova smyslu nešlo o revoluci za svobodu trhu), se pravice dostala postupně na periferii – nutno dodat, že především vlastní vinou. Vinou představitelů pravicových stran neschopných nebo spíše neochotných hodnoty svobody, trhu a individualismu hájit, bojovat za ně za všech okolností. Nakonec ani největší persona české pravicové politiky, Václav Klaus, nehájil tyto myšlenky zcela důsledně – přes vše dobré, co dokázal uvést v život. Přes všechny pozitivní základy, které zde během 90. let vybudoval. Ty základy se otřásají, ale stále ještě stojí a podpírají naše stále ještě fungující hospodářství. Je načase začít je zpevňovat a opět na nich budovat – tentokrát něco, co vydrží déle než jen pouhých deset let.

Za celá léta úpadku naší pravice a tedy i úpadku naší svobody nebyla lepší konstelace pro návrat k principiální pravicové politice a jejímu upevnění. Po roce 1989 si Češi uvědomili, že důraz na trh a individualismus má smysl a funguje. Až tehdy, když se existenčně dostali tak nízko, že srovnání s tou částí světa, která se nazývala svobodná a kapitalistická, naprosto dokonale zdiskreditovalo hesla o šťastném a blahobytném životě v socialistické společnosti, která kráčí mílovými kroky ke komunismu. Lidé dali šanci Václavu Klausovi a jeho politice a patrně přitom tehdy vůbec nepřemýšleli v pojmech jako je svoboda či kapitalismus. Nepřemýšleli o obsahu těchto pojmů. Žili v naději a to jim stačilo. Dalo by se říci, že nic dobré netrvá věčně, a že tedy i politika 90. let musela nutně podlehnout demagogickým slibům socialistů, kteří se postupně vzpamatovali a zvedli ze dna. Ve skutečnosti však mohla pravicová politika vydržet mnohem déle, pokud by byla řádně obhájena. Ne pouze politicky, ale především morálně a filozoficky.

Nyní se nacházíme v obdobné situaci jako po roce 1989. Míra svobody, o kterou jsme přišli za poslední rok, je enormní a má již dnes patrné existenční a ekonomické důsledky, jejichž intenzita se bude dále zvyšovat. Přišli jsme za jediný rok o tolik svobody jako za celých posledních dvacet let. To tempo je děsivé a nelze jej omluvit panikou z koronaviru. Strach je vždy pohodlnou záminkou pro jakékoliv mocichtivého autoritáře. Během letošního roku se nepřátelé svobody utrhli ze řetězu tak, že se mnoho lidí probudilo z koronavirové letargie a začalo přemýšlet. A brát se za svoji svobodu. Nehorázná a drzá vehemence, s jakou jsou prosazovány permanentní ohrady a bariéry, jako je např. kovidový pas, který nám umožní cestovat, chodit na koncerty či do hospody, je tak zásadní skok, že není možné mít dále zavřené oči. Zvláště jsme-li národem, který má s totalitou ještě stále živou zkušenost. Pokud by se vláda a s ní kolaborující zbabělá opozice (ODS, Piráti a další) chovala opatrněji a během epidemie ořezávala dílky salámu svobody pozvolněji, možná by lidé disciplinovaně souhlasili.

Doba je tedy nesmírně důležitá. Klíčová doba. Buď se nám povede právě dnes vzít si zpět svobodu, o kterou nás stát za poslední více než rok připravil, nebo si z ní necháme hodit zpět jen ohlodanou kost. A zamíříme k jakési nové nesvobodě, k osobitému mixu čínské digiální totality a bruselské, tedy vlastně německé disciplinované diktatury evropského typu, konejšivé, mateřské diktatury nastolené „pro naše dobro“, pro ochranu před námi samými. Diktatury, která nás bude za pomoci „smart“ metod informačních technologií hladit až do úplného vyhlazení.

Jak tedy shrnout snahu těch, kteří chtějí v této klíčové době bojovat za svobodu občanů České republiky? Jak vybrat jedno jediné výstižné heslo či slogan, který bude zcela jasný a pochopitelný a neumožní žádný rozporný výklad?

Přicházíme o naši svobodu – ale svoboda, to není pojem vznášející se někde ve vzduchoprázdnu. Svoboda znamená absence iniciace násilí – nikdo proti nám nesmí iniciovat násilí, stejně jako my nesmíme iniciovat násilí vůči někomu druhému. Svobodu máme a musíme mít proto, abychom se ve společnosti mohli chovat jako lidé – jako racionální a volní bytosti. Člověk má jeden jediný nástroj pro poznávání reality – svůj rozum. Pomocí rozumu zpracováváme automaticky platné smyslové vjemy, zařazujeme je do kontextu již poznaného a tvoříme tak pojmy, od základních až po složité abstrakce. Pojmy jako dobro, právo, spravedlnost, trh, apod. Pomocí rozumu si vytváříme celý náš systém hodnot, přičemž pojem hodnota znamená to, co chceme získat či uchovat. Všechny hodnoty stojí vzájemně v hierarchickém vztahu. Jedna hodnota slouží k získání nebo uchování hodnoty vyšší, ta slouží jako prostředek pro uchování hodnoty ještě vyšší, a tak dále. A jaká hodnota stojí na vrcholu této pyramidy? Je to vlastní život, který je tak měřítkem všech ostatních hodnot.

Všechny naše hodnoty slouží k zajištění a rozvoji našeho vlastního života. Svobodu máme a musíme mít, abychom mohli volit svoje hodnoty, rozpoznávat je na základě faktů reality, a stavět z nich svůj vlastní hierarchický systém, aby odpovídal našemu naturelu, našim specifickým, racionálně rozpoznaným a definovaným potřebám. Svobodu máme a musíme mít proto, abychom na základě závěrů našeho rozumu mohli jednat. A sledovat své hodnoty – svůj vlastní život.

Jestliže nám někdo bere svobodu, což nelze jinak než za pomoci přímého či nepřímého násilí, útočí na celý náš racionálně vystavěný systém hodnot. Což znamená, že útočí na náš život. Brání nám žít životem volní a racionální bytostí. Brání nám žít životem člověka.

Slovem právo se ohání celá řada politiků na celé šíři politického spektra. Od těch, kteří sami sebe nazývají pravicovými až po ty, kteří se s falešnou hrdostí staví na levici. Právo na práci, právo na bydlení, právo na vzdělání, právo na volný čas, právo na genderově neutrální toalety ve školách, právo na vegeteriánský hamburger, právo na základní příjem peněz… Všechna tato tzv. práva mají jedno společné. Vyjadřují nárok jednoho, a tedy povinnost pro druhého. Někdo druhý nám musí poskytnout byt, práci, příjem nebo třeba ty vegetariánské hamburgery. Pod nátlakem. Takto pozitivně vymezené právo, tedy právo jako nárok, je tedy v přímém rozporu s právem na svobodu a majetek. Vaše svoboda a váš majetek je položen na oltář nároku někoho, kdo natahuje ruku a vyžaduje bydlení nebo základní příjem. A na takto vymezeném pojmu právo stojí celé současné pojetí státu – státu pečovatelského, v němž jsou všichni jednotlivci svázáni okovy vzájemných nároků a povinností. V realitě však rozpory nemohou existovat.

Co z toho plyne? Že politika státních zásahů, politika vměšování se do přirozených vztahů svobodných lidí, snaha usměrňovat je za účelem zajištění či uspokojení jakýchsi kolektivních nároků na „sociální smír“ či „sociální spravedlnost“ nebo třeba „veřejné zdraví“, jako je tomu v posledním roce, je v příkrém rozporu s lidským životem. Je to nelidská politika. Je to politika smrti.

Opakem je stát minimální, který se snaží do přirozených oboustranně výhodných mezilidských vztahů nezasahovat. Stát politiků, kteří vědí, že zákonem nejde řídit pohyb planet ani tržní zákonitosti. Stát politiků, kteří respektují svobodu občanů, kteří je volí. Zastánce takového pojetí svobodného a prosperujícího státu se celou svojí bytostí, celým svým srdcem, a především svým rozumem staví za krédo: máte právo na svobodu. Máte právo na majetek. Máte právo hledat si svoji vlastní cestu ke štěstí. Máte právo na život!

Máte právo žít je tím nejčistším, nejprincipiálnějším vyjádřením skutečné pravicové politiky, která v této zemi tolik chybí. Vyjadřuje pevné filozofické základy, na nichž lze stavět masivní budovu svobodného státu svobodných občanů. Neomezuje se na sice ekonomicky správnou ale nedostatečnou obhajobu vedenou z pozice utilitaristů – že svobodná společnost je prosperující společností, v níž je maximalizováno veřejné blaho. Pravicový politik který je zároveň pravicovým myslitelem si výraz „veřejné blaho“ nesmí vůbec vpustit do své pojmové výbavy. Neexistuje nic jako veřejné blaho – pouze blaho jednotlivců. Ta nejzásadovější pravicová politika nesmí být uplatňována jen za účelem zajištění blahobytu, ale především proto, že je morální a v souladu s lidským životem a právě proto bude fungovat. Protože lidé mají právo žít.

Za poslední rok jsme si všichni vyzkoušeli na vlastní kůži, jak se k nám, k občanům chovají politici, kteří právo žít neuznávají. Kteří staví na právech vymezených jako nárok kolektivu. Žili jsme poslední rok jako plnohodnotné, svobodné lidské bytosti?

Volte podle toho. Ve svém nejvlastnějším zájmu. Protože máte právo žít.

Luboš Zálom, místopředseda strany