No jen si to představte. V obci či městě volíte, žijete v něm a každý den vidíte, jak funguje. Vše máte na očích a můžete své volené zástupce, chcete-li, konfrontovat se svým názorem. Můžete jim dávat neustále zpětnou vazbu. Obdobný vztah, třebaže jaksi z druhého směru, funguje na úrovni nejvyšší. Jako volič jste denně informován (nebo dezinformován) pomocí médií a můžete si dělat neustále obrázek, posuzovat jednotlivé informační zdroje – a případně projevit občanský nesouhlas, například v takové míře, v jaké to činí, ať už s ním souhlasíme nebo ne, stoupenci hnutí Milionů chvilek pro demokracii ale i bezpočet dalších občanských sdružení i jednotlivců. Ale kraj? Naprostá většina lidí o kraji neví nic – a informací se jim vesměs nedostává. Krajská politika se děje tak říkajíc za bukem a vznikají tam svébytná mocenská centra – a nejen mocenská, ale i finanční, a zákonitě i korupční. Protože korupce bují tam, kde je moc koncentrována a zároveň je bezpečně mimo dohled občana voliče.

Kraje jsou především přerozdělovací agentury státu, jimž přijde neuvěřitelné množství peněz. To je silné, takřka neodolatelné lákadlo. Tak z krajů vznikají pašaliky, gubernie, léna či hrabství. A místo hejtmanů coby politiků s demokratickým mandátem a vědomím odpovědnosti vůči němu máme na jejich místě paši, gubernátory, lenní pány, či v našem středočeském případě hraběnku. Takový politický či spíše pseudopolitický útvar nefunguje a nemůže fungovat pro lidi, pro občany.

Omezit moc kraje je tedy cestou, jak iniciativu vrátit do rukou lidí – nikoliv abstraktní „kraj“, který byl mnohde navržen mimo historické hranice dané zeměpisnými podmínkami, nýbrž obce a města. A jejich občané. Méně krajské úřední a politické agendy, menší úřad, průhlednější struktura, která znemožní ztrácení peněz, férové veřejné zakázky, důraz na podnikatelskou iniciativu namísto pěstování krajských kartelů a monopolů, konec politického klientelismu ve vztahu krajského úřadu a obcí… A především konec papalášství. Konec pojetí krajského hejtmana jako bytosti, která by se spíše hodila do šedivého tesilového obleku všemocného a obávaného předsedy krajského národního výboru z doby normalizace.

Chceme malý krajský aparát, který se bude starat jen o to, co mu skutečně náleží a nebude si postupně usurpovat další a další prostor. Máme za sebou dvacet let soustavného bujení krajské politiky na úkor lidí. To stačilo. Dvacet let bujení mocichtivosti a velikáštví dokonale ztělesňuje právě současná středočeská hejtmanka Jermanová. Ta se kromě zneužívání krajské limuzíny asi nejvíce proslavila neomalenou a hanebnou žalobou na záchranářku, která si dovolila upozornit na nefunkčnost záchranného zdravotního systému kraje během koronavirové krize…

Je podle mě falešné tvářit se, že to či ono lze dělat skutečně lépe, aniž bychom se pokusili změnit principy. Že pojedeme dále v kolejích hluboko vyjetých minulými krajskými politiky a pokusíme se korigovat jen dílčí, nejkřiklavější vady na kráse či nešvary. Nejde o nešvary. Jde o koncepční chybu. Myšlenka masivního a silného krajského aparátu, který bude zařizovat a vlastně i myslet za obce a za občany, byl vlastní všem politikům vedení našeho (a nejen našeho) kraje za celých uplynulých dvacet let. Žádný z hejtmanů nedeklaroval předem, že bude chybně prodávat nemocnice, že bude dotovat především města a obce, které jsou v rukou jeho spolustraníků, nebo že zašantročí peníze na obnovu toho či onoho zámku (třeba Buštěhradu). Tvrdili, že se starají a že se budou starat ještě lépe. To však v prostředí přebujelé byrokracie, klientelismu a mimo dohled občana dělat nejde. Proto je třeba začít pole působnosti kraje omezovat, zeštihlovat jeho agentu, nařídit mu drastickou redukční dietu. Tím zbyde více síly i času k tomu, aby se kraj řádně staral o to, co mu skutečně náleží. O silnice a další nutnou infrastrukturu, o školy, jichž musí být zřizovatelem, o spravedlivý transfer prostředků směrem k obcím a městům…

Přenesme v rámci zákonných možností maximum iniciativy na obce – tedy tam, kde jednají občané. Ta iniciativa tam je, funguje, žije – kraj ji může jen nechat dýchat a rozvíjet. Pak bude kraj v rukou občanů. Věřím, že je to reálný cíl a jdeme za ním.

Luboš Zálom