K lékařkám a lékařům ze zemí mimo Evropskou unii, především z Ukrajiny, se Česká republika v historii nechovala zrovna férově. Ačkoliv se převážně menší obce potýkaly s nedostatkem lékařského personálu, Česká lékařská komora a další organizace dělaly všechno pro to, aby lékaři z "východu" nemohli svou práci plnohodnotně vykonávat. Doufáme, že současná situace přispěje k transparentnějšímu a funkčnějšímu postupu ohledně uznávání kvalifikace lékařů ze zahraničí, i k celkové změně pohledu na zahraniční zdravotnický personál.

V současnosti musí lékař, který vystudoval medicínu mimo EU, znovu složit v rámci aprobační zkoušky v podstatě všechny státnice – zkoušku z chirurgie, interny, pediatrie a gynekologie a porodnictví. V jeden den. Pokud neudělá jednu z nich, musí opakovat všechny. Aprobační zkouška má úspěšnost 10-15%. V minulosti byly popsány případy, kdy byli lékaři od zkoušky vyhozeny za nedůležité detaily nebo technikálie.

Mimochodem, medici na českých vysokých školách tyhle zkoušky skládají po jedné v průběhu celého roku. I tak je to náročné. Dokud zahraniční lékař nesloží aprobační zkoušku, je z hlediska vzdělávacího systému v nemocnici v roli medika v šesťáku a měl by pracovat pod neustálým přímým dohledem školitele. To se reálně neděje.

Lékaři z Ukrajiny, Ruska a dalších zemí mají často roky zkušeností, leckdy i atestaci, takže v nemocnicích pracují samostatně. Jenže z hlediska postgraduálního vzdělávání se jim tahle práce nepočítá, takže když konečně složí aprobační zkoušku, teprve začínají odpracovávat roky nutné ke složení zkoušky z kmene, a posléze atestace – to většinou znamená minimálně dalších 5 let.

Je potřeba tuhle praxi revidovat – je málo transparentní, ponižující a nefunkční.