Známá kritička církevních restitucí nedávno ohlásila svou kandidaturu do Senátu, a to za Věci veřejné. Nikoliv kvůli tomu, aby obohatila sebe, ale aby tento národ vyvedla z temného tunelu, kam se ho snaží stále více zatlačit tato vláda.

„Já myslím, že rozčílenost lidí je zcela na místě a že se vlastně život běžného občana stále zhoršuje a zhoršují se i životní podmínky. Co člověk vlastně potřebuje, aby uspokojil své potřeby? Bydlení, teplo, jídlo a vodu. To jsou ale ty primární věci, které musí stát pro své občany zajišťovat. Je to dohoda mezi státem a občany. Ale pokud lidé ze své strany tu dohodu plní, ale stát ne, a nemají tak adekvátní podmínky k životu, tak je to v naprostém nepořádku,“ zmínila k této věci pro ParlamentníListy.cz možná budoucí politička.

Jak poznamenala, ona zná všechna temná zákoutí městského života, bydlí v centru Prahy a tak denně potkává i ty, co nemají ani střechu nad hlavou. Podle ní je zvláště v posledních letech těch žebráků na ulicích hodně. A je to vlastně "vizitka" této vlády.

K čemu je svoboda, když ji chudej nepřežije?

„Já jsem byla před dvěma lety na Kubě a tam opravdu nikdo netrpí hladem a každý bydlí. A přesto my se tady domníváme, že tam je obrovská diktatura. Není tam úplná svoboda názorů, to je pravda, ale k čemu je svoboda, když ji chudej nepřežije?“ otázala se důrazně  spisovatelka.

„Chodím Prahou pěšky a denně potkávám desítky žebráků. Denně jim rozdám sto korun, neboť chci dát každýmu alespoň tu desetikorunu. Potkávám ale i pouliční prodavače novin Nového prostoru. To jsou většinou lidé, kteří jsou inteligentní a kteří přišli o sociální jistoty nikoliv vlastní vinou. To nejsou alkoholici, pozor! Jsou mezi nimi třeba i slušné ženy, které hledají možnost se jednou týdně osprchovat. Ale mne to uráží, že důstojnost těch lidí je takto pošlápávána,“ svěřila  se dále Procházková.

„Vláda má ale asi zavřené oči. Oni nechodí pěšky po ulicích, oni nejezdí metrem, jinak si to nedovedu vysvětlit. Oni neznají to ´patro´. Vždyť naše společnost má několik pater a ten politik by měl znát průřez těmi patry i to podzemí a ne se jen pohybovat zdviží do vysokýho patra,“ uvedla rozčíleně.

Za tu dobu, co kvůli zákonu o církevních restitucích chodí do sněmovny a také do Senátu, mohla prý osobně poznat desítky politiků, nejenom ministrů. Někteří pak třeba v dialogu pronesli: „Tam jsem nebyl už několik let.“  Proto si prý o nich učinila svůj osobní obrázek.

„Vždyť si vemte, jaký byl třeba Winston Churchill! On často chodil mezi lidi. Byla sice válka a bylo to něco jiného, ale chodil do všech částí bombardovaného Londýna a do nebezpečných situací, protože to byl člověk, který ten národ bral za svůj. Jenže naši politici z parlamentu? To je nějaký divný spolek. Vlastně jsou to kořistníci, já to nemůžu říci jinak,“ poznamenala.

Masaryka žalovali, že hanobí církev ve školách

Ona sama je prý věřící, ale přesto přese všechno ji postup vlády v otázce restitucí hluboce uráží.

„Vemte si takového Tomáše Garrigue Masaryka. Ten bojoval proti církvím, kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti a kvůli tomu dokonce čelil až 300 žalobám. V roce 1905 ho žalovali, že hanobí církev ve školách, kde učil jako profesor. Ale on všechny žaloby vyhrál. Přitom kritizoval církev ze stejných pozic jako Hus. Takže víra je jedna věc a církev je druhá věc. Mezi tím nemusí být vůbec žádné spojovací cesty. Protože církev je organizace, kdežto víra je dar člověka,“ přešla pak Procházková ke svému oblíbenému tématu.

"To poznání samozřejmě není dané každému. Ne každý po něm touží. Pokud člověk tento dar má, tak je podle toho povinen se chovat. Ale já se obávám, že naši kardinálové ani toto nemají. Dokonce si myslím, že tady – kolem těch restitucí – jde o odluku církve od Boha. Oni se odloučili od těch evangelií a nejdou ve stopách Ježíše. Oni jdou za jiným cílem, a je jim snad i jedno, že jim ty počty věřících klesají,“ nandala na záda církevním hodnostářům.

Politici začínají prohrávat

Církev podle ní dokonce často mate veřejnost. „Oni třeba říkají: ´my máme tolik a tolik škol, my máme tam ten hospic´, ale to všechno platíme pořád my! A to už neřeknou. Oni se honosí bohulibou činností, a to, že to platí daňový poplatník, tak to už neříkají. Celé to je zahalené do polopravd a jak se má v tom všem běžný člověk orientovat, když ani nemá čas si o tom něco přečíst? Já se této problematice věnuji od roku 1994 a mám k ruce i okruh právníků a historiků,“ pronesla dále spisovatelka s tím, že jí čím dál více zlobí i agresivita některých politiků, kteří ji často značkují ve věci restitucí pro církve ne příliš přívětivými slovy.

„Oni začínají vidět, že začínají prohrávat a pak kopou do lidí s jinými názory. Jak se to říká v tom přísloví? Že zdechající kobyla nejvíc kope. Ten úmysl a ta pavučinka na převzetí majetku se jim prostě začíná trhat, “ zmínila k politikům koalice.

Je právo a spravedlnost nad vůlí lidu?

Kdo jí ale nejvíc z politiků ohledně církevního zákona popuzuje? „Třeba poslanec Marek Benda z ODS. Tem mi dokonce řekl do očí, že právo a spravedlnost je nad vůlí lidu, což je naprosto neuvěřitelný výrok právníka, který navíc ještě odporuje ústavě. Tyhle lidi pak připravují zákon, který je účelový a který de facto připravila církev,“ poznamenala a také odvětila na dotaz, kterému z politiků by podle ní mohlo přijetí zákona prospět. 

„Konkrétní poznatky nemám, ale podle skutků poznáte je. Proč asi Kalousek jim odpustil daně při prodeji? Ona se ta jména nabízejí… Proč ekonom pražské arcidiecéze má již připravených pět realitek? To je jasný, že to je domluvený, že to jsou tunely na převod majetku. Vždyť ty obce tím, že církev dostane zablokované pozemky, nemají nikde jistotu – ani v tom zákoně ne – že budou mít předkupní právo. Oni pak budou velice překvapený. Dnes je nemají, neboť to je zablokované pro církev. Ale pak to dostane církev a není vůbec jasné, že to pak prodá těm starostům a pokud ano, tak že to bude za normální ceny,“ upozornila Procházková.

Mnoho lidí podle ní věří předsudku, že církev je poctivá, ale bohužel dle jejího mínění tomu tak není. „Dřív církev neměla majetek v soukromém vlastnictví. Jenže od roku 1991 cokoliv dostane, už je její a stát do toho nemůže mluvit. Je to změna po dvě stě letech a vznikla novelizací v roce 1991. Problém je v tom, že cokoliv církev teď dostane, tak díky tomuto zákonu není pod dohledem státu. Obce se tak domnívají, že se někde dovolají, ale nedovolají,“ dodala k problematice.

Hrozí i mezinárodní žaloby

Zákon prý porušuje vše – připadá ji nespravedlivý, špatný, protiústavní a porušuje rovnost před zákonem. Proto se budou brzy valit žaloby od soukromých osob, které již restituovaly, ovšem za jiných podmínek a s jinou finanční náhradou. „Pak teprve by se ten stát prohnul. Navíc hrozí tady i Štrasburk,“ doplnila.

Sotva oznámila svou kandidaturu do horní komory parlamentu, tak prý jí několik lidí volalo a ohlásilo své sympatie. Žádné význačnější výhrůžky také prý dosud nezaznamenala. „Na internetu sice stále probíhají nějaké debaty, ovšem to mne nemůže znechutit. Já chci jít do Senátu nejenom proto, abych tam měla hlas jako novinář a jako spisovatel, ale abych měla i možnost ovlivňovat legislativu,“ uzavřela Procházková.