Od vzniku samostatného Československa uplynulo 94 let. Kulatá stovka už není daleko. Za šest let budeme mít výbornou příležitost – a tím nemyslím ani tak nás politiky, jako spíš historiky a společenské vědce obecně – bilancovat z dlouhodobého hlediska. Říct si, co se podařilo z odkazu zakladatelů československého státu uchovat, co je stále živé, a co jsme cestou někde poztráceli. Obávám se, že se nám toho za to necelé století ztratilo až příliš mnoho. Ale jak jsem řekl, na skutečně hlubokou bilanci a analýzu máme ještě trochu času.  

Ve svém projevu bych se rád soustředil na některé aktuální problémy. I když samozřejmě i ony se vznikem státu souvisí. Máme totiž přirozenou – a podle mě i správnou – tendenci poměřovat současnost s tím, co bylo v našich novodobých dějinách dobré a úspěšné. A to byla právě první republika. Jenže někdy se První republikou oháníme naprosto nepatřičně. Vezměme si třeba v poslední době často diskutovaná témata státní suverenity, národní hrdosti, vlastenectví. To jsou pojmy, na kterých samozřejmě není nic špatného a které jsou stále aktuální. Musíme je ale chápat ve správných souvislostech. Používá-li někdo První republiku jako argument proti procesu evropské integrace, tak prostě nemá pravdu.

Slepé odmítání evropské integrace (nehovořím teď o věcných připomínkách a konstruktivní kritice) není nic jiného než nedostatek sebedůvěry. Je to tedy pravý opak národní hrdosti. Jakoby Češi neměli na to prosadit se v rámci většího celku. Jako by se potřebovali izolovat, aby si mohli být jisti sami sebou. Hýčkat si své vlastenectví někde stranou od ostatních a být přesvědčeni, že jsme ti nejlepší – to není dobré, to dokáže každý. 

Kromě toho je v odmítavém postoji vůči evropské integraci i vnitřní nelogičnost. Většinou od těchto lidí slyšíme, že evropská integrace je dobrá jen potud, pokud se jedná o integraci ekonomickou. Tedy pokud je v souladu s širším a dlouhodobým procesem celosvětové hospodářské globalizace. Podle mého názoru je to ale právě naše ekonomická síla, kterou v izolované podobě skutečně přeceňovat nemůžeme. Zvlášť v této době a s touto hospodářskou politikou, kterou dnes praktikujeme. Tím neříkám, že se Česká republika má uzavřít mezinárodní obchodní výměně a investicím. Jen upozorňuji na rozporuplnost postoje, který na jednu stranu říká ano ekonomické integraci a na straně druhé odmítá integraci politickou, sociální a kulturní, v širším slova smyslu civilizační.

Nemám rád vzletná slova a patos, ale pokud Česká republika něco dala světu, pak jsou to právě velikáni naší kultury. Naše národní identita není založena na unikátní daňové politice nebo ojedinělém způsobu privatizace veřejného majetku. Říkám naštěstí. Naše národní identita stojí na pevnějších základech – na kultuře, na vědeckých úspěších, na našem jazyku, na naší historii, na kreativních a pracovitých lidech. To jsou její pilíře. A myslím, že o jejich pevnost se ve sjednocující se Evropě opravdu bát nemusíme.  

Opakuji znovu: postoj, který pod záminkou obrany národní svébytnosti říká ano ekonomické globalizaci a zároveň odmítá kulturní a civilizační rozměr evropské integrace, nemá vnitřní logiku.

Nedílnou součástí našeho kulturního dědictví je samozřejmě i Masarykův odkaz. Jeho životním dílem je právě První republika, její vznik si dnes připomínáme. Ale zdaleka nejen ta. Letos jsme si připomněli 75. výročí od úmrtí prvního československého prezidenta. Byla to dobrá příležitost věnovat jeho osobě více pozornosti. Médii proběhlo pár článků, odvysílalo se několik reportáží, v Senátu jsme na toto téma měli poměrně úspěšnou konferenci atd. Ale jinak jsem neměl a nemám pocit, že si největší osobnost našich novodobých dějin připomínáme dostatečně. Naše vzpomínání na Masaryka je tak nějak povrchní. Nejde se do hloubky. Spíš o něm mluvíme, než abychom podle něj jednali. Ono je to totiž jednodušší. Uvedu jeden konkrétní a jeden obecnější příklad.

První je záležitost osobní Masarykovy knihovny. Léta nejsme schopni ji ani uspořádat, natož digitalizovat. Přesněji řečeno – nejsme schopni dát na to peníze. Odborníky máme a všichni se shodují na tom, že Masarykova knihovna, která je svým rozsahem samozřejmě obrovská, o mnoha desítkách tisíc svazků, představuje významnou součást našeho kulturního dědictví. Už proto, že Masaryk měl ve zvyku vpisovat do svých knih poznámky a autentické postřehy. To by nám mohlo nabídnout širší nebo i nový pohled na osobnost našeho prvního prezidenta. Ale my nejsme už léta schopni najít v rozpočtu potřebných 15 milionů. Badatelé v ní nemohou ani pracovat, protože knihovna není uspořádaná. Je sice hezké, že Masarykova knihovna alespoň zčásti přežila nacistický a komunistický režim – a ztratilo se toho tehdy dost – ale náš demokratický režim, který se k Masarykovi slovně hlásí, není schopen tuto věc důstojně vyřešit. A to je dvacet tři let od listopadu 1989 neomluvitelné. Věřím, že má poznámka bude podnětem pro ministerstvo kultury a financí.

Druhý příklad je obecnější a týká se mravního stavu české společnosti. Nejkřiklavějším důkazem naprostého popření všech Masarykových ideálů je propojení politiky a podnikání způsobem, který je nejen za hranicemi vkusu, ale mnohdy i zákona. Žijeme ve státě, kde vznikají návrhy zákonů psané na objednávku vlivných skupin a jsou prosazeny těsnou většinou. Kde se vypisují neprůhledné veřejné zakázky pod záminkou, že stát není schopen efektivně plnit svou funkci a je potřeba služby převést do soukromého sektoru. Přímo se privatizuje veřejný život. A nejhorší na tom není jen to, že se tak vytváří obrovský prostor pro korupci a rozkrádání, ale také, že mnohé takto zprivatizované služby prostě nefungují a stát prodělává další a další obrovské částky.

Obdobně by se dalo hovořit o protekčně nastavených daňových a pojistných odvodech, které snižují příjmy veřejných rozpočtů a tím oslabují v naší zemi pro občany tolik potřebné veřejné služby.

Mnohé signalizoval už rok 1992, kdy se dohodl – bez jakéhokoliv vlivu občanů na tento krok – rozpad Československa. Přiznám se, že já osobně jsem rozdělení společného státu nepřivítal. Velice si cením toho že se Slovenskem máme vynikající vztahy, které můžeme a já věřím, že i budeme v rámci Evropské unie dále rozvíjet.

Rozdělení republiky  bylo popřením Masarykova odkazu. Masarykův stát totiž přestal fakticky existovat. Samozřejmě,  že naše Česká republika na odkaz 28. října 1918 navazuje. Měli bychom, ale dělat více, aby to bylo skutečně patrné , a také proto, že to naše země velmi potřebuje.

Závěrem se omlouvám těm, pro které nebyl můj projev dostatečně slavnostní a optimistický. Ale jak říkal Masaryk: Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji.