Nezaměstnanost je jeden z charakteristických jevů kapitalistické společnosti, na to jsme si již zvykli. Vyplácená podpora v nezaměstnanosti má oficiálně sloužit k překlenutí doby, než si lidé najdou jiné zaměstnání. Maximální doba výplaty podpory je 11 měsíců, a to pro občany nad 55 let věku /mladším podstatně kratší dobu/. Pak lidé zůstávají na tzv. dávkách v nouzi.
Jestliže jsou lidé zdraví a nabídnutou práci odmítají, pak to může vypadat na vyhýbání se práci. Podmínkou ale je, aby se nabízená práce vyplatila. Bohužel, o této straně mince se příliš nehovoří. Podle nových pravidel by se lidem, kteří jsou více jak šest měsíců bez práce a pobírají dávky v nouzi, měly tyto dávky nově vypočítávat nikoli z životního minima /3 410 korun/, ale z nižšího existenčního minima /2 200 korun/. Podle zákona by si zároveň lidé mohli „přilepšit“ tím, že v rámci veřejné služby odpracují alespoň 20 hodin měsíčně. V tom případě se jim zvýší příspěvek o 484 korun, odpracuje-li alespoň 30 hodin, pak si přilepší o 605 korun. V obou případech se ale nedostanou na úroveň životního minima, na který mají nárok nyní.
Veřejná služba má nezaměstnané oficiálně motivovat k práci, vytváření si pracovních návyků a nezůstávat na dávkách. Nynější pravidla připomínají Drábkovu reformu. Obávám se, že stejně jako ona Drábkova reforma k práci motivovat nebude. Na rozdíl od Drábkovy reformy je sice dobrovolná, ale na příjmu lidí, kteří odpracují 20 hodin se změní to, že odpracuji -li je, tak za každou takto odpracovanou hodinu obdrží 24 korun a celkově se jim proti současnosti sníží dávka o 762 korun. Odpracují-li 30 hodin, dostanou za každou takto odpracovanou hodinu 20 korun a celkově se jim sníží současná dávka o 605korun. Krásná ukázka českého „sociálna“, čím víc odpracuješ, tím nižší hodinovou mzdu dostaneš. Hodinová mzda 20 korun je na úrovni 1/3 současné české minimální mzdy. To motivační rozhodně není. Oba návrhy, ten minulý, Drábkův i ten současný, jsou si tedy fakticky rovné zaváděním práce „zadarmo“, byť ji každý zavádí jiným způsobem.
Veřejnou službu mohou mít obce, neziskové organizace či charity a úřady práce s nimi uzavřou smlouvu. Na vybavení a pracovní prostředky jim úřad práce poskytne až 1000 korun. Obce a úřady nemají povinnost veřejnou službu zajišťovat a nabízet. Proč by to taky dělaly. Kromě toho, že budou muset zajistit pracovní prostředky, budou muset zajistit i dohled a ten za příspěvek nepořídí. Nabízí se tedy otázka, kde budou moci zájemci naplnit literu zákona, když v jejich obci veřejně prospěšná služba nebude. Problém to způsobí těm, kterým bude veřejná služba zahrnuta do individuálního akčního plánu uchazeče, který je vypracováván každému uchazeči na míru. Pak nepřijetí se rozumí jako jeho porušení a bude důvodem pro vyřazení z evidence uchazečů na šest měsíců. Opět sankce stejná jako za Drábka.
Z výše uvedeného je zřejmé, že skutečným cílem zákona je snížit cca o 1/3 (z 3400 na 2200 korun) výdaje na dlouhodobě nezaměstnané, protože tak, jak jsou nastaveny parametry, nikoho k práci motivovat nemohou. Pokud by zákon měl skutečně za cíl motivovat k práci ty, co pracovat chtějí, pak by musela cena za odpracovanou hodinu být minimálně na úrovni minimální mzdy a zřizovatelům pracovních míst by musely být plně kompenzovány náklady na jejich vytváření (tedy minimálně ve výši prokázaných účelně vynaložených nákladů).
Ze stávajícího návrhu je zřejmé, že pro dotčené i nadále zůstane lepší variantou zůstat na dávkách. Takový zákon nelze vydávat za opatření k zamezení zneužívání sociálních dávek. Dalším faktem je i to, že v ČR jsou celkově příliš nízké mzdy.
