Zásadní význam pro mne má ovšem fakt, že většina oslovených se jednoznačně přihlásila k sounáležitosti k zemi, jejíž historie je mnohem strastiplnější než ta naše. Také proto, že jejím východním sousedem je rozpínavá velmoc. Představa, že východní hranice Ukrajiny je od nás na hony vzdálena ještě neznamená, že požár, který zde začíná hořet, se nedostane až k nám.
Rusko chce Krym, protože zde má vojenské pozice a vojenský arsenál. Způsob, jakým se ovšem Krymu zmocňuje, tj. použitím síly a polovojenskými metodami, ukazuje na dominantní postavení armády v ruské společnosti a domnívám se, že prezident Putin není sto její postavení změnit. Získat Krym by beze sporu šlo i jednáním s Kyjevem a neříkám, že jednání by byla snadná, ale znáte to - když se dva domluvit chtějí, tak to jde. Kladu si tedy otázku, zda skutečně vládne Rusku Putin, či jak tomu bylo vždy- stále silná generalita. V druhém případě považuji veškeré snahy o vytvoření demokraticky svobodné ruské společnosti za velmi nelehké, o to víc mají ovšem jejich představitelé můj obdiv a podporu. Nicméně situace v Rusku nasvědčuje tomu, že silný totalitní stát se většině Rusů líbí. Pravděpodobně díky propagandě poukazující na „pořádek“ v zemi a fiktivního nepřítele.
Je snadné vyslat vycvičené jedince k rozdmýchání národnostních a sociálních nepokojů v podstatě kamkoliv, nejen na východní Ukrajinu a zažehnout tím požár občanských nepokojů. Jejich uklidnění trvá generace, rychlý smír dokáže nastolit jen totalitní režim. Ovšem za jakou cenu.
Vraťme se k naší společnosti. Přibývá sociálně slabých, nezaměstnaných a nespokojených. Máme slabou armádu a bohužel také neprozíravou politickou scénu. To, že se máme relativně „pořád ještě dobře“ neznamená, že jsme silným státem. Naopak, jsme velmi zranitelnou společností.
Svou úvahu na téma Ukrajina zakončím spíše prognosticky. Potřeba obchodů s Ruskem nesmí převážit naše důrazné vymezení vůči metodám, s jakými jeho režim posiluje a rozšiřuje svoji moc.