Já s ní naprosto souhlasím, že slovo “zákonodárce” nevzniklo náhodou. Jasně, že prvořadý úkol poslanců a senátorů je v tom, že musí připravit kvalitní zákony, které odpovídají potřebám občanů a reagují na společenský vývoj, nové technologie, nová nebezpečí.

Jenže já jsem o sobě nepsal jako o poslanci, ale jako ministrovi. A být ministrem je pro mě skutečně manažerská funkce, protože ministr řídí své kolegy a určuje celkový směr svého resortu. Manažer - nebo říkejme klidně ředitel - by měl být člověk, který vyniká nejen schopností přemýšlet, ale i odvahou udělat zásadní rozhodnutí a taky musí mít v sobě urputnost svoje rozhodnutí naplňovat.

A v tom se cítím být doma. Díky tomu jsem uspěl v soukromém sektoru (vybudoval firmu pro 35 tisíc lidí) a svoje zkušenosti jsem využil i ve státním sektoru jako ministr financí (snížil jsem zadlužení země o 70 miliard a udělal rekordní přebytek státní kasy 61,8 miliard korun).

Teď zpátky k těm “řadovým” zákonodárcům: oni taky nejsou autory spousty zákonů. Pracují na nich experti, poradci a bohužel i častokrát lobbisti. Kolikrát se už stalo, že nějaký poslanec přišel s návrhem zákona, který mu doslova sepsali právníci nějaké korporace. Tihleti “zákonodárci” zvládli pokřivit svými přílepky skvěle míněné zákony o hazardu, pojišťovnách nebo registru smluv.

Takže na závěr: manažeři zákony nedělají, ale ministři a hlavně premiér musí mít manažerského ducha a s ním pořádně dohlédnout na své kolegy, aby jednali v zájmu občanů. To je právě hlavní problém této vlády: není řízená, každý ministr bojuje za svůj resort, aniž by vnímal všeobecný zájem. Poslanci zdržují a předvádí se u pultíku, místo aby měli třeba jako v Německu omezený čas na projevy.