Pane poslanče,
samozřejmě že to psali úředníci. Snad si nemyslíte, že jsem to psal. Já to nestačím ani číst. Denně chodí stovky mailů a stovky dopisů. Takže to psali, ano. Kombinace Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva spravedlnosti. A my jsme - kolik je to vlastně - 74 let od konce války, tak já vám rozumím. Já vám tady samozřejmě přečtu to stanovisko, když vám tedy nestačí, že vám píšu, tedy já to podepisuji, úředník to napíše. A teď to přečtu.
Československá republika se jako účastník protiněmecké koalice v souladu se závěry Postupimské dohody v roce 1945 podílela na sjednání Pařížské dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata ze dne 21. prosince 1945. Česká republika je smluvní stranou Pařížské dohody a stala se její smluvní stranou v roce 1946 a Česká republika převzala práva a závazky vyplývající z dohody na základě sukcese. Česká republika se svých reparačních nároků vůči Německu nikdy formálně nevzdala, na čemž se nic nemění, ani právně nezávazná Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.
Pokud jde o vzájemnou částečnou kompenzaci škod v části I článek 6 odstavec a) Pařížské dohody, je stanoveno, že každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci, nebo jím bude disponovat způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích. Tento v uvozovkách německý nepřátelský majetek však podle stanoviska československé vlády nezahrnoval majetek sudetských Němců zabavený v rámci a důsledku jejich odsunu, což plyne z odstavce d) uvedené v odstavci 6 části Pařížské dohody.
Objektivní mezinárodně politické skutečnosti po druhé světové válce zabránily realizaci plateb v rámci německých válečných reparací nad rámec plateb do té doby poskytnutých, a to mimo jiné proto, že Československo a Spolková republika Německo spolu do roku 1973 neudržovaly diplomatické styky. V průběhu 90. let se pak Česká republika a Spolková republika Německo na politické úrovni dohodly v právně nezávazné česko-německé deklaraci z roku 1997, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že oba státy nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Takže tohle je z roku 1997. V tomhle duchu obě strany důsledně postupují.
Ministerstvo zahraničních věcí bohužel nemá k dispozici dostatek informací k tomu, aby mohlo provést kvalifikovanou komparaci právního stavu týkajícího se válečných reparací ve vztahu ke všem dalším dotčeným evropským státům. Výše československých reparačních nároků činila 306 miliard korun československých, vyjádřeno v dobové měně. Ze strany Německa bylo Československu z tohoto nároku vyplaceno jen 230 miliard. Je ale skutečností, že Německo mimo tohoto reparačního plnění poskytovalo a stále ještě poskytuje další platby odškodnění obětem lékařských pokusů v 60. letech, platby obětem nacismu a nuceně nasazeným nedávné doby, které významně navýšily částku vyplacenou Československu z titulu reparačních a dalších nároků.
Tato diskrepance mezi reparačními nároky a skutečně získanými prostředky reálným plněním nevyvstala jenom u Československa, ale i u všech dalších zemí, včetně těch západoevropských. Pokud jde o způsob, jakým by mohly být případně tyto reparační nároky vůči Německu uplatněny a prosazeny, pro Českou republiku neexistuje mezinárodní orgán pro řešení sporů, který by se touto záležitostí byl oprávněn zabývat bez souhlasu Německa. To znamená Mezinárodní soudní dvůr OSN nemá v tomto případě jurisdikci. A při případném vznesení nároku by však bylo možno očekávat, že německá strana by argumentovala tím, že Československá republika, nebo Česká republika již uspokojila své reparační nároky z majetku, jež na našem území zanechali sudetští Němci. Především je ale třeba poukázat na to, že poválečné uspořádání Evropy má zásadní hodnotu pro celou Evropu a nemělo by být asi zpochybňováno.
My samozřejmě, pokud, pane poslanče, vy mátě nějakou kuchařku, jak bychom měli postupovat, tak určitě experti Ministerstva zahraničních věcí nebo spravedlnosti budou rádi, pokud nám nějak poradíte, jak postupovat reálně a s nějakou právní analýzou, která samozřejmě může mít i nějaký výsledek.
A samozřejmě to porovnání s polskou situací je jiné, protože Polsko na rozdíl od Československa není smluvní stranou Pařížské dohody o reparacích od Německa podepsané 14. ledna 1946. A ta polská studie neuvádí přesvědčivé mezinárodně právní argumenty pro neplatnost prohlášení polské rady ministrů ze dne 23. srpna 1953, kterým se Polsko výslovně vzdalo svých reparačních nároků vůči NDR, resp. Německům. Co se týče údajného rozporu tohoto jednostranného aktu Polska s polským vnitrostátním právem, je protiústavnost, tak tento důvod není z hlediska mezinárodního práva relevantní. Validní není ani argument, že bylo učiněno jen ve vztahu k NDR, nebo pro státy východního bloku. Tehdy byla NDR zástupcem celého Německa. Polská studie se nezabývá otázkou, jak by měly být polské reparační nároky vůči Německu uplatněny a prosazeny. Je proto důležité doplnit, že Německo i Polsko přijalo obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního dvora podle článku 36 odstavec 2 jeho statutu s tím, že akceptuje jurisdikci tohoto soudu overall disputes arising after the present declaration with regard to situation or facts subsequent to this date.
Polsko se tedy nemůže úspěšně domáhat svých nároků žalobou proti Německu před Mezinárodním soudním dvorem, který by pro takovou žalobu nebyl příslušný, aby se jí tento soud mohl zabývat. Německo by s tím muselo vysloveně souhlasit, což určitě není reálné. Jenom možnosti Polska k prosazení reparačních nároků jsou tak přímá politická jednání s Německem. Pokud samozřejmě z vaší strany máte nějakou kuchařku, jak to reálně řešit s nějakou objektivní právní analýzou do úspěšného konce, tak určitě my se rádi s ní obeznámíme.
Děkuji.
