Předesílám, že jsem to řekl jako svou vizi do roku 2035. Můj nápad označil za něco, co je typické pro Jižní Ameriku a v ČR nemá tradici. Aniž bych se chtěl panu Kyselovi motat do jeho expertiz, rád bych připomněl několik faktů, které on opomněl. Asi proto, že mé návrhy analyzoval na čistě teoretické úrovni.
Doktor Kysela má rozhodně pravdu, když říká, že ve střední Evropě není historická zkušenost s podobným návrhem. S čím ale máme zkušenost naopak velkou, a co pan kolega naprosto pomíjí, je naprostá a setrvalá neakceschopnost politického systému a nestabilita vlád.
Pár čísel. Od roku 1993 jsme měli 13 vlád. Z toho dvě úřednické. Průměrná délka jedné vlády v ČR je asi dva roky! Je to asi tak na úrovni Itálie, která je pro mnoho z Čechů synonymem politického chaosu.
Pokud je někde začátek toho, proč v ČR věci nejdou, proč se rozhoduje chaoticky, proč se neplánuje systematicky, což je třeba příklad dálnic nebo celé infrastruktury, pak počátek je právě tady. Než se vláda rozkouká, tak končí. Ale není to jen toto.
Právě tady jsou i počátky korupce, proti které bojujeme a která prochází celým politickým systémem. Připomeňme si všechny ty přeběhlíky, kupování hlasů, přestupy poslanců ČSSD Teplíka, Melčáka nebo Pohanky, kteří najednou z ničeho nic změnili dres své strany za dres strany soupeře, jen aby prošla vláda.
To určitě udělali jen proto, že se jim jednou ráno prostě rozsvítilo v hlavě. Vzpomeňme na poslance Bielesze, který se vzdal poslaneckého mandátu, jen aby se staronová vláda Stanislava Grosse dostala k moci.
Takže kolik vlád nám tu vydrželo? Jo, je to tak. Jenom dvě. Celé své funkční období vydržela jen první vláda Václava Klause a pak vláda Miloše Zemana na přelomu tisíciletí. A ta druhá jen díky nenáviděné opoziční smlouvě.
Kterou vládu si pamatujeme jako silnou a akční vládu, která něco dělala pro lidi, a ne jako kočkopsa, který sotva stál na nohou, natož aby se hýbal?
Jedním z argumentů proti našemu návrhu je to, že máme hodně poslanců proto, aby reprezentovali co největší spektrum voličů. Ano, máme v parlamentu zástupce mnoha směrů, ale k čemu to je, když konečná politika je kompromis, který nevyhovuje nikomu?
To opravdu není tak, že bychom tady chtěli zavést Latinskou Ameriku nebo že Babiš chce být diktátor. Je snad Velká Británie diktatura? Přitom britská dolní komora parlamentu má dnes stejný počet voličů na jednoho poslance, jako by měl český parlament po naší reformě. A přitom to je pořád soutěživý systém, kde vlády vládnou a pracují. Británie je samozřejmě příklad s jinou historií. My nechceme napodobit Británii nebo Bolívii, ale udělat něco pro to, aby politika v ČR fungovala, vlády byly akceschopné a poslanci pravidelně nebyli v průzkumech mezi nejméně důvěryhodnými politiky. Vždyť to má být naopak. Lidé mají své poslance znát a mají k nim mít důvěru. Jenže jak, když většina lidí ani neví, kdo je jejich zastupitel ve Sněmovně, nebo dokonce v Senátu.
Proto si myslíme, že je dobré snížit počet poslanců z 200 na 101. Na jednoho poslance pak připadne 105 tisíc voličů. Podobně jako ve Francii, Velké Británii nebo Nizozemsku. A lichý počet poslanců by měl zabránit volebním patům.
Samostatnou kapitolou je Senát. Údajná pojistka demokracie, o kterou nikdo nestojí. V roce 2014 přišlo k druhému kolu doplňovacích voleb v Praze 10 jenom 8,75 procenta oprávněných voličů.
Senátoři rozhodují o zákonech, i když někteří se do Senátu dostali díky pouhým pěti procentům hlasů oprávněných voličů, kteří jim v jejich okrsku dali hlas. Pokud se má senátor zpovídat tak malému počtu voličů, pro demokracii je spíš nebezpečný, než aby byl pojistkou.
Senát je drahý, pomalý, nevýkonný, má nízkou legitimitu z voleb a od svého založení přišel o řadu výlučných pravomocí, jako je třeba podání žaloby vůči prezidentu republiky. Co s ním? Uvažujme o zrušení. Všechny pravomoci může převzít částečně Sněmovna a částečně přímo volený prezident republiky, který již dnes má větší důvěru občanů než celý senátní sbor.
Výhody jsou jasné. Ušetříme provozní náklady, platy senátorů i úředníků, příspěvky stranám na senátory i výdaje za obě kola voleb a hlavně zrychlíme a zefektivníme proces přijímání zákonů.
Hodně lidí pod tlakem nejrůznějších médií křičí, že tady chce Babiš zavést diktaturu. Naopak. Jediné, co chceme, je, aby demokracie opravdu fungovala. Což samozřejmě znamená, že žádnou z těchto změn nemůžeme provést sami, ale musí být schválena ústavní většinou parlamentu. Nicméně jsou to změny, o kterých musíme začít přemýšlet a které musíme diskutovat. Jinak totiž nemáme šanci se z téhle politické nestability vyhrabat.
